Íránem cestoval z hlavního města na sever země a poté zamířil na jih. „Nejprve jsem přiletěl do Teheránu. Pak jsem odjel na sever, kde jsem navštívil mimo jiné i město Tabríz,“ uvedl cestovatel.

Nejhorším zážitkem pro něj byl pobyt v íránském vězení. „Stalo se to u slaného jezera Orumieh. Pořizoval jsem tam různé fotografie. Najednou ke mně přišli vojáci a řekli mi, že jsem vstoupil do vojenského prostoru. Pak mne zatkli,“ popsal nepříjemný zážitek Krupička.

„V té chvíli jsem doufal, že mě snad neobviní ze špionáže. Vzpomněl jsem na případy cizinců, kteří jsou zde zadržováni pro údajné nelegální překročení hranice,“ pokračoval Tachovan.

Jeho tušení se ale vyplnilo. „Obvinili mě ze špionáže. Byl jsem několikrát u výslechu. Hájil jsem se tím, že vojenský prostor nebyl nijak vymezen, že jsem nikde neviděl žádné cedule. Říkal jsem jim, že tato oblast je dokonce doporučována v turistických průvodcích. Přesto mě během osmačtyřiceti hodin postavili před soud. Dokonce mi byl přidělen i obhájce. V tu chvíli jsem už byl smířen s tím, že budu odsouzen. Jen jsem si v duchu říkal, aby to nebylo déle než na jeden rok. Nakonec ale soud dopadl dobře. Byl jsem v plném rozsahu zproštěn viny, dokonce mi umožnili, abych mohl cestu po Íránu dokončit podle původního plánu. Vrátili mi i všechny moje osobní věci, nemusel jsem ani mazat už nafocené snímky,“ podělil se o zážitky cestovatel.

close zoom_in

Íránci přímo prahnou po nějakém kontaktu s cizinci

Jednou z největších zálib Tachovana Jiřího Krupičky je cestování. Na svých toulkách světem navštívil například Mexiko, země Latinské Ameriky, slavné incké město Machu Picchu. Pobýval také v nepřístupném Myanmaru (dříve Barma). Při své výpravě do africké Keni a Tanzanie zdolal nejvyšší horu Afriky, Kilimandžáro. Největší obavy údajně zažíval při svém přepadení v nikaragujské Managui, nebo při nedávném zadržení v Íránu, kde strávil celý měsíc říjen. Celkem navštívil více než padesát zemí, přesné statistiky si prý ale nevede. Při svých cestách se snaží co nejvíce poznat život tamních obyvatel.

Vaše poslední cesta vedla do Íránu. Proč jste si vybral právě tuto zemi?

Měl jsem o Íránu dobré reference z různých zdrojů. Z internetu i od lidí, kteří jej již navštívili.

Jak jste se připravoval na cestu?

Samozřejmě jsem si musel vyřídit vízum. Ale poctivě jsem se připravoval asi tak od léta. Také jsem se trochu učil persky, alespoň základní fráze, abych se domluvil v jednoduchých situacích. Jinak mě docela překvapilo, že místní vládnou angličtinou méně, než jsem očekával.

Jaká místa jste v této zemi navštívil?

Cesta začala v hlavním městě Teheránu, kam jsem přiletěl z Moskvy. Pak jsem zamířil na sever, udělal menší okruh a poté odjel na jih. Byl jsem v několika docela známých městech. Například v Tabrízu, Isfahánu, Yazdu, nebo Šírázu. Také jsem byl u pobřeží Kaspického moře i slaného jezera Orumiehu. Na druhou stranu ale lituji toho, kam jsem se nestihl podívat. Musel jsem vynechat Kurdistán, východní Írán, nebo nejvyšší horu Íránu Damávand. Ta měří více než pět tisíc šest set metrů. Původně jsem ji chtěl zdolat, ale už pro to nebyly příznivé podmínky.

Překonával jste velké vzdálenosti. Jak jste cestoval?

Velice snadno se tam dá cestovat autobusem. Ale asi dalších patnáct set kilometrů jsem jezdil stopem. Místní řidiči jsou velice ochotní. Většinou mi zastavilo hned první, nebo druhé auto.

V našich končinách se toho o obyčejných Íráncích mnoho neví. Jací jsou tedy místní lidé?

Překvapivě jsou velice přátelští a otevření. Často se mi stalo, že mě zvali na oběd, nebo na čaj. Nebo si chtěli jen tak popovídat. Jinak je to moderní společnost. Lidé tu jsou kultivovaní, vzdělaní. Neměli žádný problém se dát se mnou do řeči. Tedy, co se týče mužů, malých dětí, nebo dospělých žen. Bavit se s mladými dívkami na ulici už byl menší problém. Někdy se stalo, že jim místní řekli, že to není správné. Dívky pak tedy odešly. Ostatní se se mnou bavili bez obav z nějakého postihu. Oni přímo prahnou po kontaktu s cizinci. Snad je to proto, že jsou tak trochu v izolaci. Každý cizinec na sebe upoutá pozornost, protože jich je tam málo. Íránci jsou velcí vlastenci. Proto také chtěli často znát můj názor na jejich zemi. Někdy byli dokonce smutní, jak se na jejich stát dívají ostatní.

Co se vám v této zemi nejvíce líbilo?

Hlavně zdejší lidé. Jejich způsob života, kultura. Ze zemí Středního Východu je životní styl v Íránu nejvíce podobný tomu našemu. Je zde velice rozšířen internet, každý druhý má mobilní telefon. I ženy. Těch je na místních univerzitách dokonce více než mužů. To ale platí hlavně ve městech. Na venkově je situace odlišná. Tam ještě převládá tradiční zemědělsko pastevecký styl života.

Při svých cestách Íránem jste jistě navštívil nějaké památky. Která z nich je ta nejznámější?

Írán je plný kulturních památek. Vždyť perská kultura je starobylá. Kdo by neznal z učebnic slavnou Perskou říši. Téměř v každém městě na ni najdete nějaký odkaz. Ale mimo jiné jsem navštívil také ruiny palácového komplexu Persepolisu nedaleko města Šírázu. Mezi skvosty této země také patří zdejší příroda. Je krásná. Zahrnuje v sobě hory, kamenné pouště i slaná jezera.

Znají místní obyvatelé Českou republiku? Nebo například věhlasné české pivo?

Vzhledem k tomu, že hlavním náboženstvím v Íránu je islám, který zakazuje pití alkoholických nápojů, jsou po této stránce nedotčeni. S pivem byste tam neuspěli. Ale potkal jsem několik lidí, kteří naši zemi znají. Někteří ji dokonce navštívili. Ale znali převážně jen Prahu. Také mne překvapilo, že vesměs věděli o rozdělení bývalého Československa.

Už víte, kam zamíříte příště?

Tak to opravdu ještě nevím. Myslím, že na to je ještě čas.