Povely, které mu majitel dává, plní evidentně s chutí a svědomitě. Za splnění ho totiž vždycky čeká malá odměna - chvilka hry s oblíbeným míčkem.

Ale výsledkem na první pohled zábavného tréninku je fakt, že pes je schopen zachránit tonoucího, podat mu kus lana, donést ke člunu ztracené pádlo, nebo jiný odhozený předmět. "Při zkouškách se hodně dbá na celkovou ovladatelnost psa," řekl Deníku Bobál s tím, že tzv. vodní zkoušku už mohli mít s Charusem za sebou loni a mohli dál pokračovat v záchranářském výcviku. Ale z důvodu koronavirových opatření to možné nebylo.

"Charus ale není specializovaný pouze na záchranu ve vodě. Vodu sice miluje, ale cvičíme spolu i vyhledávání lidí v terénu, či v sutinách. Rádi cvičíme ve sklepích. Dvakrát jsme byli v Rakousku na vojenské základně, kde je velký trenažér na vyhledávání v sutinách," vypočítal Bobál. V neposlední řadě se Charus učí v zimě vyhledávat lidi v lavinách.

Jak zkušený chovatel dodal, cvičit psa pro záchranářské účely se může kdykoliv, stáří zvířete velkou rolu nehraje. "A nemusí to být ani papírový pes, čisté plemeno, ale jakýkoliv voříšek, který štěká na povel. Toto štěkání je pro psí záchranáře základem a nutností. Štěkáním totiž upozorňuje psovoda, že někoho našel."

Ačkoliv už má Charus za sebou dvě úspěšně složené zkoušky, v ostré akci se ještě neocitl. "Zkoušky mají různé, ale na závěr ještě musí obstát v atestu na jednotlivé druhy záchranářských činností. A podle atestace jsou vybíráni do různých akcí," vysvětlil Bobál a dodal, že Charuse teď bude připravovat na další zkoušku, tentokrát na vyhledávání v terénu.

Psi se samozřejmě nesmí při cvičení přetěžovat, například hledání v terénu absolvuje vlčák ze Studánky tak jednou za dva týdny. Podobné je to s vyhledáváním v sutinách. "Pes musí mít přestávky, protože když je třeba horko, za půl hodiny může být odrovnaný. Proto mu cvičitel musí dopřát pravidelný odpočinek."

Jak Karel Bobál dále uvedl, uvítá další zájemce, kteří by chtěli svého psa takto cvičit. "Určitě se na mě mohou s důvěrou obrátit."