Protože jsme se nedávno se Šárkou bavili o tom, že mají mladí lidé velký problém s tím, jakou školu si vybrat a také s faktem, že si jich mnoho školu vybralo špatně a Šárka toho není výjimkou, rozhodli jsme se tomuto všeobecném problému věnovat více.

Šárko, jak bys popsala svůj vývoj na střední škole?

Myslím si, že si někteří učitelé se mnou museli poměrně užít. Mám totiž někdy velký problém s motivací a tak jsem vlastně začala školu brát vážně až někdy v sextě. Každopádně jsem vždycky procházela, abych nemusela opakovat. Když už jsem byla starší, začaly mne i některé předměty zajímat.

Loni jsi maturovala a podávala sis přihlášku na vysokou školu. Kam to bylo?

Dávala jsem si přihlášku na filosofickou fakultu v Praze, obor anglistika, kam jsem se také dostala a byla jsem za to velmi ráda.

Z jakého důvodu jsi se přihlásila zrovna na tento obor?

No bylo to jednoduché. Angličtina mě vždycky zajímala. A tak jsem si myslela, že je to přesně obor, který je pro mě.

Co se tedy stalo, že tady nyní sedíme a řešíme to, proč to nevyšlo. Proč jsi po půl roce ze školy odešla?

Ještě teď, když o tom mluvím, tak se mi chvěje hlas. Prostě mi došlo, že jsem si vybrala špatně. Že nestačí to, aby mě zajímala určitá věc, ale že se v tom musím nějakým způsobem vidět. Prostě a jednoduše mě nic na té škole nedrželo. Žádný pořádný motiv, který by mě donutil k tomu, abych překonala nějaké překážky a vydržela.

Takže to není tím, že bys na ten obor nestačila?

Myslím si, že se to nevylučuje. Když něco člověka hrozně nebaví a nedělá to s chutí, tak pak na to nestačí, protože tomu nevěnuje pozornost, což byl můj případ.

A co je pro tebe tedy motivem k tomu, abys u svého studia či práce vydržela?

Asi je to nějaký smysl. Možná to neumím dostatečně vysvětlit, ale je pro mě velice důležité mít vizi nějakého povolání. Vědět, že když budu po škole něco dělat, že to budu dělat s láskou a bude to pomáhat také lidem. Také je pro mě důležité, aby bylo mé snažení vidět, což jsem cítila, že by u tohoto oboru nebylo. Jsem spíše praktik než teoretik.

Když jsi tedy skončila na anglistice, tak co budeš dělat teď? Nástup na další školu je možný přeci až v příštím roce.

Rozhodla jsem se, že pojedu na půl roku do Irska hlídat dvě malé děti. Už jsem tam byla minulý rok a utříbila jsem si tam nějakým způsobem myšlenky, tak doufám, že se tak stane i nyní.

A potom?

Samozřejmě si dám přihlášku na vysokou školu. Nechci nic vzdávat. Prostě jen věřím, že jsem si vybrala špatně. Život jde ale dál.

Čím myslíš, že to je? To, že si hodně absolventů středních škol vybere špatně vysokou školu a třeba po půl roce skončí?

Myslím si, že to je dáno celkově systémem, který je tady na tom světě nastavený. Začíná to už na základních a středních školách, kdy jsme připravováni právě jen na výběr další školy. Jede se hodně na výkonnost a nekouká se na individualitu člověka. Nekouká se na třídu jako na třicet různých lidí, ale prostě jen na kolektiv, který se vychovává stejným způsobem. Díky té výkonnosti se zapomíná na jiné podstatné věci.

Jak tedy myslíš, že by se mělo postupovat?

Podle mě je důležité, aby byl kladen důraz na rozvoj osobnosti. Také na to, aby byli lidé v mém věku schopni říct, co budou dělat.

Jak se nyní vyučuje na vysokých školách?

Můžu posuzovat jen svůj obor, ale co jsem slyšela od ostatních, tak je to jinde minimálně podobné. Jede se také na výkon. Jen se chrlí informace a dělají přednášky. Každému je vlastně jedno, jaká já jsem. Vyučující mají za úkol nám předat informace, což udělají a tím to hasne. A to si právě myslím, že je špatně.

Myslíš si, že se tento stav někdy změní a bude se dávat důraz také na rozvoj samotné osobnosti?

Doufám, že ano, ale asi to bude ještě nějakou dobu trvat.

Je těžké uvědomit si, nebo si vybrat své budoucí povolání?

Dle mého názoru je to jedna z nejtěžších věcí v životě. Zjistit, k čemu se člověk hodí a kde bude prospěšný. To, že máme o sobě a o světě určité zkreslené představy nám to hledání ještě ztěžuje.

Co si myslíš, že by pomohlo, když se oprostíme tedy od školství k tomu, abys své místo v profesním životě našla?

Asi je důležité najít si nějakého svého osobního průvodce. Zkušeného člověka. A nemyslím tím, aby za mě rozhodoval a vodil mě za ručičku. Ale spíše objektivního člověka, který má rozhled a dokáže odhadnout, k čemu bych se já osobně mohla hodit. Člověka, který mi dá svůj návrh, který já budu moci objektivně posoudit. I když vím, že takových lidí je velmi málo, kteří dokážou vidět věci z ptačí perspektivy.

Je těžké v dnešní době plout takzvaně proti proudu a nehnat se jenom za úspěchem a penězi?

Myslím si, že jsem některými lidmi ze svého okolí nepochopena. Naštěstí moje rodina mě plně v mých rozhodnutích podporuje, za což jsem jí vděčná.

Na kolik peněz přibližně v dnešní době studium na vysoké škole vyjde?

Když spočítám všechny náklady, tak to bylo přibližně kolem sedmi tisíc. Takže vůbec nic levného.

Lukáš Hilpert