Na poutníky, kteří putují přibližně tou samou cestou jako putoval před šesti staletími Mistr Jan Hus, se proměnila skupinka nadšenců z Českého Brodu. V dobových krojích a za technické podpory žebřiňáku taženém koňmi se vydali z hradu Krakovec u Rakovníka, s cílem dojít na konci července až do Kostnice. Tato originální myšlenka zaujala řadu dalších lidí, mezi kterými jsem byla i já. Připojila jsem se k nim a na čtyři dny jsem se stala součástí této putující skupinky. Většinou v horku červencových dní, po polních, asfaltových, ale také lesních cestách jsme každý den putovali líbeznou českou krajinou. Cestou jsme se vzájemně v rozhovorech poznávali anebo jen tak šli a dívali se kolem. V cíli denní etapy na nás často čekalo nějaké překvapení. Mnohdy tím milým překvapením byli lidé, kteří nám – unaveným poutníkům – s úsměvem a otevřeným srdcem nabídli potřebný azyl a někdy i vlastnoručně připravené pohoštění. S takovouto vstřícností jsme se setkali v Mladoticích, v Nečtinách, v Lestkově i v Tachově. Pod pojmem azyl si ale nepředstavujte hotel či penzion s dostatečným počtem postelí. Jsme vděční za pouhou střechu nad hlavou, za lože slouží karimatka a spacák rozložené na podlaze tělocvičny či hospodského sálu.

Otcem myšlenky a zároveň jejím realizátorem je Petr Brožek, který tuto pouť podniká se svými přáteli už poněkolikáté. Ale až letos je tato pouť naplánována opravdu až do Kostnice.

Já jsem se od této skupiny oddělila v Tachově s tím, že čtyři dny putování pro začátek stačí. Ale je pravdou, že když jsem jim ráno mávala, bylo mi líto, že už s nimi nejdu dál. Větší část cesty je ještě před nimi a s ní i spousta zážitků, obohacujících setkávání s lidmi a někdy i sama se sebou. Ano i k tomu je taková pouť náramnou příležitostí. Také z těchto důvodů se každým rokem tisíce poutníků vydávají na poutní cestu do Santiaga de Compostella. Jejich putování je ale o to snazší, že se po cestě mohou spoléhat na známé a dobře fungující nocležny.

Autor myšlenky o putování z Krakovce do Kostnice, Petr Brožek, má vizi o poutní cestě podobné té ve Španělsku. Tak, aby každý, kdo se rozhodne putovat, měl možnost skromně přenocovat a pokračovat v mnohadenní pěší pouti dál.

Přeji nejen jemu, ale zejména budoucím poutníkům, aby se tato vize brzy stala skutečností. Je opravdu nevšedním zážitkem putovat od vesnice k vesnici či městu, vnímat přirozenou krásu přírody, dávnou i nedávnou historii krajiny a přitom zklidňovat a pročišťovat svou unavenou mysl. Můžete si to někdy zkusit, za trochu nepohodlí a námahy to určitě stojí.

Irena Řezníčková