VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Civil! Zaznělo naposledy přesně před 10 lety

Tachovsko - Vojáci vzpomínají. Dne 22. prosince 2004 se uzavřela sto padesátiletá historie základní vojenské služby v českých zemích.

22.12.2014
SDÍLEJ:

Archivní snímky z posledního vystoupení výcvikového střediska ve Stříbře před jeho ukončením. Akce se konala 11.6.2005 při stříbrských slavnostech. í.Foto: Vladimír Novotný

Už je to deset let. Ano, dva dny před Štědrým dnem v roce 2004 bylo naposledy slyšet halasné a radostné zvolání mužů vracejících se z kasáren: „Civil!". Skončila totiž povinnost vojákům základní vojenské služby. A s jejím koncem se také postupně rušila kasárna a odcházeli i vojáci z povolání. Jak tu dobu zpětně vidí, co prožívali? Deník vybral čtyři z nich, kteří nostalgicky zavzpomínali na kasárna v Tachově a ve Stříbře.

O Tachově jako o městě se zhruba dvěma tisíci vojáků vypráví v následujících řádcích Milan Šmehlík.

Tolik vojáků což je na dvanáctitisícové město poměrně dost, ale třeba v Boru u Tachova nebo v Janovicích nad Úhlavou počet vojáků převyšoval počet stálých obyvatel.

Vojáci a kultura

Vojáci základní služby moc vycházek neměli a vycházky trávili samozřejmě v hospodě. Někdy udělali opilí průšvih, třeba se porvali s civily nebo mezi sebou, ale to bylo občas všude. Proto chodila po městě posádková hlídka, která občas něčemu zabránila.

Plesy pro vojáky z povolání začal v polovině osmdesátých let organizovat Pepa Svoboda na VZK (vojenská závodní kuchyně), kde byl slušně velký sál, dnes je tam prodejna stavebnin. Plesy měly velký úspěch, hráli nám vojáci základní služby a velice dobře soudobé hity (např. rakouská skupina Opus Live is Life zpívali úžasně). Na ASUTu (Armádní soutěž umělecké tvořivosti) se každoročně umísťovali na předních místech.

Vojáci a sníh

Sníh ve městě vojáci neuklízeli, měli dost práce se sněhem v rozsáhlých kasárnách, zejména park techniky musel být od sněhu kvůli bojové pohotovosti uklizen důkladně (imperialisté číhali hned za kopcem). A sněhu tady bylo opravdu tenkrát každý rok dost, vzpomínám, že jsme dceru vozili na starém sídlišti do školky (dnes je tam REVIS) od listopadu do března na saních. A skoro celou zimu jsme vojáci z povolání po večerech a o víkendech organizovali úklid sněhu v kasárnách.

Vojáci základní služby občas vypomohli v sobotu brigádně v tehdejším Plastimatu.

My vojáci z povolání jsme většinu víkendů trávili v kasárnách nebo na cvičení. Museli jsme si vést písemný osobní plán. Zbytečně. Situace se měnila každým okamžikem, tak jsem si tam dopisoval zpětně, co jsem skutečně dělal. Kvůli kontrole nadřízených z Plzně a z Tábora. Z jednoho roku jsem si udělal statistiku a měl jsem měsíčně v průměru volnou jednu sobotu a dvě neděle. Přesto jsme alespoň jednou ročně vypomohli na tzv. akci „Z", já jsem jednou pomáhal na stavbě mateřské školy Pošumavská, podruhé na stavbě krytého bazénu i na stavbě lyžařského vleku na Vysoké.

Dvě roční období: malá a velká zima

Jezdili jsme s vojáky vypomáhat na žně, já jsem byl v roce 1979 na přelomu září a října s řidiči na Karlovarsku, sváželi obilí jako traktoristé. O odjezdu na tuto brigádu jsem se dozvěděl půl hodiny předem !

Žně v říjnu ? Ano, obilí se tady pěstovalo i v nadmořských výškách nad pět set metrů nad mořem a podle toho také dozrávalo. Vojáci základní služby říkali, že jsou v Tachově jen dvě roční období: malá zima a velká zima. Pocházeli většinou z teplejších oblastí (např. jižní Morava, Podunajská nížina). Aby nemohli vojáci snadno utíkat domů, bylo nařízeno, že nesmí sloužit v kraji, ve kterém bydlí ani v okrese jiného kraje, který sousedí s krajem, ve kterém slouží. Kraje byly tenkrát větší, v celém Československu bylo jen 10 krajů. Na té brigádě bylo těch 50 řidičů ubytováno v několika vesnicích, já jsem za ně zodpovídal ve všech směrech, auto jsem neměl, obcházel jsem je pěšky celé dny. Naštěstí byl krásný slunný podzim, obvyklý v těch dobách v západních Čechách. Po týdnu mě vystřídali. Nastoupil jsem dva týdny předtím k útvaru po škole na funkci zástupce velitele praporu pro věci technické a u útvaru probíhala příprava techniky na zimní provoz. Kontrola z nadřízeného stupně velení plzeňské divize, shledala tuto akci provedenou nevyhovujícím způsobem, takže jsme tento týdenní blázinec už za mé účasti absolvovali znovu.

Byla zaměstnanost, stálo to hodně

Československo mělo dvousettisícovou armádu. Drtivá většina sloužila v Čechách. Pokud ale vezmu jen poměr 2:1, mělo by Česko asi 140 tisíc vojáků. Nezaměstnanost by se tím snížila o čtvrtinu!

Trochu historie vojenské služby Dva dny před Štědrým dnem roku 2004 se naposledy rozlehl halami vlakových a autobusových nádraží pokřik rozjařených mladých mužů: „Civil!!". Toho dne skončila služba posledním vojákům základní vojenské služby. Ve společnosti postupně utichly spory o jejím významu vedené ze dvou krajních pólů záporného (dva roky zcela ztraceného času) a kladného (vojna vychovává z chlapců muže). Mnohdy velmi svérázné zvyky a obyčeje doprovázející mladé muže na vojně pomalu upadly v zapomnění, stejně jako slovník odrážející toto specifické prostředí (viz jinde na stránce). Četné výrazy jsou dnešní mladé generaci již nesrozumitelné. Dříve: V Rakousku došlo k zavedení všeobecné branné povinnosti až branným zákonem přijatým 5. prosince 1868. Později: Po společenskopolitických změnách v roce 1989 došlo k zkrácení základní vojenské služby v roce 1990 nejprve na 18 měsíců, o tři roky později na 12 měsíců. V souladu se zákony o civilní službě z roku 1990 bylo umožněno z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání vykonání základní vojenské služby odmítnout. Zdroj: Vojenský historický ústav Praha

Taková armáda samozřejmě stála nemalé prostředky, proto byl také na tak obrovské množství techniky nedostatek náhradních dílů a samozřejmě výstroje pro vojáky, nejen ty sloužící, ale i obrovské množství záloh. Když se organizovalo nějaké ukázkové cvičení pro soudruha ministra nebo dokonce velení Varšavské smlouvy, stahovala se technika a výstroj odevšad. Když jsem se jednou ptal takto odveleného řidiče Pragy V3S po návratu jak bylo, odpověděl: „Náčelník, nebudete veriť, my sme zametali les".

Když jsem dělal velitele záchnně-vyprošťovací skupiny při ukázkových plavbách obrněných transportérů na Labi u Mělníka, cvičili jsme několik dní nástup a představování členů této skupiny. Organizovali to soudruzi z divize a dlouho řešili dilema, jak budou ustrojeni potápěči. Civilní plavky se jim zdály nevojenské, v neoprénech by se kluci uvařili, nasazené ploutve by byly stylové, ale krok dopředu v ploutvích při představování… taktéž nevojenské.

Z kluků chlapy

Říká se, že vojna dělala z kluků chlapy, ale já jsem tam byl čtvrtstoletí od patnácti let a ve své skříni si uklízím jednou ročně, když už sám uznám, že ztrácím přehled. Na komínky jsem jaksi dávno zapomněl. Můj syn dostal modrou knížku, protože měl pokaždé u odvodu bílkovinu v moči. Já ji měl v mládí taky, to někdy bývá. Nemám pocit, že by můj syn zvládal život hůře, než kdyby na vojně byl.

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, povinné vojenské služby se pravděpodobně nedožiji. I když radikální islamisté můžou ještě překvapit.

Dnes nemáme armádu, která by mohla opravdu bránit, žádnou. Vojáci, které máme, zvládnou účast v misích a mohli by pomoci při živelných pohromách. V šedesátých letech zachránili vojáci nemálo životů při povodních na Dunaji.

Možná by bylo řešení mít vycvičené zálohy na způsob domobrany. Byli by různě i finančně zvýhodněni, aby měli zájem. To by samozřejmě stálo nemalé peníze. Částka vyčleněná na armádu ze schodkového rozpočtu je nedostatečná a navíc se i v armádě spousta peněz vypařila na pochybných a předražených zakázkách jako jinde ve státní správě.

Kradli jim klacky do kamen, tak je vytrestali

Stříbro - Kasárna ve Stříbře neexistují už deset let. Nejdříve zůstaly opuštěné budovy, a ty během let postupně padaly k zemi sráženy těžkou technikou. Nové vybavení, opravené vnitřní interiéry, to vše náhle přišlo nazmar. Dnes se tam lidé procházejí, cesty v kasárnách vedou až k okolním vesnicím. Houbaři tak získali nové teritorium, pejskaři další trasu, chodí tam rodiny s kočárky, jezdí cyklisté a někdy bohužel i divocí řidiči čtyřkolek. Na východním cípu, nejblíže k centru, vznikla nová obytná zóna.

To vše sleduje bývalý major Ján Považanec, původem ze Slovenska, který na léta strávená za pevnou zdí kasáren rád zavzpomíná. Však za nimi strávil mnoho let, nastoupil tam v roce 1975 jako ženijní náčelník pluku. „Pamatuji si ten den přesně. Byl 14. říjen 1975 a přesně 7.45 hodin. Hlásil jsem se u tehdejšího náčelníka štábu pplk. Strankmüllera. A protože jsem byl náčelník bez vojska, vykonával jsem vše, co bylo tehdy nutné. Nejčastěji jsem se staral o elektrocentrály, různé ženijní materiály, tam vám byl takový nepořádek, že jsem to dával dohromady asi rok," vzpomíná Ján Považanec.

Hantýrka záklaďákůArma - posádková prodejna potravin a drogerie
Atombordel - ochrana proti zbraním hromadného ničení
Bagr - lžíce
Bažanti - nováčkové
Civil! - konec vojny
Deveťák - dozorčí útvaru
Furťák, lampasák, lampion či kšilt - voják z povolání
Chemici - kuchaři
Mazák - voják druhého ročníku
Mazlák - mazlavé mýdlo na mytí podlahy
Metro - šikana (plazení pod postelemi, mezi nimi se hlásí stanice)
Suprák - voják posledního půlroku

Jeho příchod byl zřejmě přínosem. „Povedlo se mi postavit i tribunu, která měla atypické tvary. Tehdy u toho asistoval kpt. Ing Václav Horváth. Tato tribuna byla posléze přemístěna na nové působiště. Po čase jsem odešel na divizi do Kralových Varů, ale už po osmi měsících jsem se vrátil zpět a pokračoval ve službě ve Stříbře. A opět u útvaru VÚ 4405. To už byl jiný chlebíček. V ženijních věcech jsem pokračoval nadále, hlavně pak v budování nového palebního postavení, kde stále docházelo k různým kontroverzním situacím ve styku s náčelníkem štábu divize. Došlo i k rozbourání závory na hlavní bráně, navrtávání klacků do kamen a pak se stala velmi nepříjemná situace, protože v jedné kuchyni se rozlétla kamna. Krást se prostě nemá," vyprávěl bývalý major. Navrtávali klacky, dávali do nich slepé náboje, protože totiž docházelo ke krádežím dřeva.

Pak opět přišly změny. „Po důkladné reorganizaci jsem zase zůstal ve Stříbře, a to postupně v různých funkcích a útvarech. Až v roce 1992 jsem odešel hledat štěstí do odminovacího úřadu v Mimoni," připomněl Považanec.

Ján Považanec si od 30. dubna 1994 užívá důchodu, kdy odešel v hodnosti majora, jak sám s úsměvem připomíná na věčné časy. Zůstal však stále veselým a akční člověkem. Ve Stříbře je jednatelem sdružení Obec Slovákov a je členem výboru pro národnostní menšiny. „Já vlastně pořád nemám čas, pořád něco dělám. Chodím rád na ryby, s manželkou chodíme za kulturou, a často hlídáme kamarádovi pejska, jsme taková jeho psí školka," smál se Považanec.

Manželka Pavla se s ním jistě nenudí. „Pořád je co dělat a navíc se rádi setkáváme s přáteli. Vždy něco navaříme, Ján má rád samé ostré a pikantní věci, tak když zavařuji, přihodím tam feferonku, ty dokonce pěstujeme. No, a slovenské speciality tu také vedou, halušky s brynzou, fazole a další luštěniny, to vše si rádi dáme," prozradila na Jána manželka Pavla.

Po revoluci se stal z kasáren ve Stříbře pionýrský tábor

Na svoji službu u armády vzpomínal Milan Němčický, který sloužil jako kapitán ve Stříbře: Byl jsem tam v letech 1985-2000. Demokracie je krásná věc, ale ne v armádě, proto jsem odešel. Na vojně se nesmí prosit a žádat, ale musí se velet. Po revoluci se tam z toho stal pionýrský tábor, každý voják měl svá práva, výcvik byl bez pravidel, prostě se to neslučovalo s armádou, raději jsem šel pryč. Ale rád si zavzpomínám, zrovna mi to připomnělo, jak jednou jela kolona vozidel z parku techniky a jeden řidič nedal přednost BVP (bojové vozidlo pěchoty) a namuchlal si pěkně „čumáček". Dodnes některé kolegy potkávám, s jedním jsem dokonce stále na jednom pracovišti.

Byla to hrozná léta…

Oldřich Pochylý, 57 let, dělník v expedici na dobu vojančení nevzpomíná zrovna s nadšením: „Ve Stříbře jsem sloužil v letech 1978 až 2003. Pak jsem šel sloužit asi půl roku na velitelství brigády do Velké Hleďsebe, kde po jejím zrušení jsem odešel do civilu. Byla to hrozná léta, nevzpomínám na to s potěšením a jsem rád, že nyní mohu žít, jako normální člověk, bez stresu, služeb, pohotovosti, cvičení. V žádném případě bych už neměnil."

Martina Sihelská

Autor: Antonín Hříbal

22.12.2014
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Asistenční pes s vámi nesmí, slyšela vozíčkářka v obchodu

Volby se samozřejmě nevyhnuly ani vesnicím. Již od začátku se voliči k urnám dostavili také v obcích Horní Kozolupy a Slavice.

I v komunistické baště vyhrálo Babišovo ANO

Hubník: Škoda první půle

Lugano (od zvláštního zpravodaje deníku) – Utkáním proti Luganu naskočil znovu do mužstva po dlouhé pauze zaviněné vleklým zraněním. Svůj návrat si ale kapitán Viktorie Roman Hubník představoval určitě jinak. Jeho tým prohrál v Luganu 2:3 a ani on sám neměl svůj den.

V uličkách Tachova vyhrál Tomáš Jaša

Tachov – Více než 150 běžců v několika věkových kategoriích přilákal tradiční říjnový Večerní běh Tachovem.

Ve Stříbře šla volit i maminka před porodem, v komisi byla žena s trikolorou

Stříbro - Volební okrsek číslo šest ve Stříbře je v budově Základní školy v Gagarinově ulici.

Výlov Regentu začal

Stovky milovníků rybích pochoutek se zúčastnily prvního oficiálního dne výlovu rybníku Regent, který je největším rybníkem na území Tachovska.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení