Mám na mysli zcela neopakovatelné ledové kreace, které samozřejmě zčásti přežívají i teď v předjaří. Při oblevě, při tání … A tak zatímco ve všedním životě přinášely arktické dny spíše samé problémy, chvíle v přírodě dostávaly místy až pohádkový rozměr. Jen ta místa navštívit.

O jaká místa jde? O rokle s potoky, řeky a říčky, o skalní stěny, stěny lomů, o cokoli, kde se jindy pohyblivá voda zastavila. Drobné potoky zamrzly zcela a vytvořily tak jakási dlouhá ledová háďata padající příkře stráněmi. Na větších potocích a na řece Mži se postupně vytvořilo několik ledových pater – jak ubývalo vody vypařené mrazem a nedoteklé již zmíněnými zastavenými potůčky. Typickým obrázkem na počátku jarního tání jsou břehy poseté ledovými krami a uprostřed se valí hnědá voda. Nese sebou vše, co její síla oddělila od okolí, půdu, větve, zbytky ledů. Takhle nějak tomu bylo na Mži pod Pavlovickou strání.

U Mže ještě zůstanu. Vzpomínáte si, jak jsem kdysi psal o krásné peřeji v lesích pod Brankou? O té, kde paní Morávková topila ve filmové pohádce děcko své šťastnější filmové sestry. Peřej zamrzla beze zbytku a vznikl tak mohutný ledový práh mezi balvany na březích. Pod i nad se přece jen nějaká ta voda hýbe. Oživuje statickou výzdobu řečiště. Statickou jen na první pohled, kdyby tu člověk dělal několik dní za sebou na tom samém místě ty samé snímky, byly by určitě jiné. Samozřejmě v detailech. Mne nejvíce upoutaly ledové koláče, chcete-li ostrůvky, kruhy … paráda!

Víte jak se rodí ledové hřebeny? Voda tříštící se o kameny lesního potůčku odstřikuje na větev trčící z vody. Po ní ztéká a odkapává zpět do vody. Začne-li mrznout, část vody už neodkape a vytváří rampouchy. Ty seřazené v řadě za sebou vytvoří hřeben. Jen se učesat…

Na Tachovsku je možné se pokochat krásou ledopádů v sedě a v teple, bez plahočení se studenou krajinou. Tou se za vás plahočí vlak. O čem to mluvím? Tak se někdy podívejte na skály v údolí Mže přilepené na koleje z Pavlovic do Svojšína. Téměř kolmé skalní stěny jsou z velké části vytvořené uměle při stavbě či opravě trati, led a ledopády jsou však pravé. A pěkné.

Krásné jsou tuhé zimy v údolí Kosího potoka. Ledopád nad Čertovkou, to je už taková zimní klasika. Já se na počátku března vypravil na Lazurový vrch do Mramorové jeskyně. Předpokládal jsem tam bohatou ledovou „krápníkovou“ výzdobu. Můj předpoklad se nenaplnil, jen pár rampouchů visících a jeden sloupovitý stalagnát v hloubi převisu. A jezírko na dně již částečně roztálo. Inu příroda je svá v každé situaci. I tak jsem výšlapu nelitoval, průhledné křoviny na úpatí „Lazurky“ odkryly boulovitý kmen starého smrku. Mám pocit, že jsem u něj už kdysi byl, ale určitě jsem jej neměřil. Tak to napravuji – smrk má obvod kmene solidních 374 cm. Klidně by mohl být památným stromem. Já jen dodám, že i nález tohoto smrku je ve své podstatě výsledkem mrazivého února 2012.

Miroslav Trégler