Dokonce už svoje modelářské výtvory vystavoval veřejně loni při kladrubské pouti.

V železnici našel zalíbení v osmi letech, kdy ho strýc Petr vzal do Lužné u Rakovníka do tamního Železničního muzea Českých drah. Tam si tehdy koupil svůj první vagónek a sotva se vrátili domů, litoval toho, že nevzal hned dva.

„Tak jsem začal postupně prosit rodiče o dokupování dalších a dalších a z darovaných komponentů začal stavět svoje první kolejiště. To byl původně pouze malý panel s kolejničkou vedoucí pořád jen do kruhu,“ řekl Filip. Dlouho s tím ale nevydržel a v současné době už stojí u Filipa v pokoji velký model železnice.

Většinu modelů kupuje, ale část si tvoří sám. „Pokud jde o individuální dílky nebo konkrétní stavby, které si vymyslím, snažím se je vyrobit sám. No a rodiče mne podporují, zejména mamka; často se mnou jezdí na různé akce a pak se směje, že je moje osobní taxikářka.“

VÝSTAVA BUDE I LETOS

Zmíněná drobná výstavka Filipových modelů o pouti zřejmě bude mít pokračování. „Chystám se na to i letos. V hlavě už spřádám plány, čím expozici oživit. Zatím jsem si sám vyrobil osvětlení továrny, ale připravuji i osvětlení celé vesničky, co je na panelu. To mě naučil děda, díky kterému se nyní trošku vyznám i v elektřině. Také chci dodržet svůj slib, co jsem o pouti dal. Už mám skoro slepenou hospodu U lípy,“ pochlubil se mladík Deníku.

Filipova vášeň k železnicím ale modelařinou nekončí. Sbírá rovněž různé předměty související se skutečnou železnou dráhou. Není problém u něj nalézt spoustu různě velkých šroubů z kolejí ani staré výstražné cedule. Nejnovějším exponátem sbírky je pak odznak ČSD z 50. let.

ZACHRÁNÍME ŘOPÍKY

Čtrnáctiletý chlapec má ještě jednu obrovskou vášeň. Tou je vše, co se týká bývalé Československé lidové armády. Sbírá vše, co s ní souvisí a k čemu se dostane. V pokoji mu visí několik uniforem, najdou se u něj i sovětské. S několika kamarády založili neoficiální spolek Svaz mládeže ČSLA. „Naším hlavním cílem je opravit, zkulturnit a v některých případech i zpřístupnit bunkry, tzv. řopíky, na Kladrubsku,“ vysvětlil.

Společně obešli 30 objektů, aby zjistili, v jakém jsou stavu. Mladíci mají s opevněními jasné plány. „Rádi bychom v jednom objektu zřídili vojenské muzeum a další uvedli pokud možno do přijatelného stavu.“ To už částečně dělají. Svépomocí bunkry čistí, kultivují jejich okolí, opravují, odhrabávají a plánují i jejich nátěry.

A jak reaguje okolí? „Musím říct, že reakce jsou příznivé, i když se najdou i takoví, co na dřívější dobu nevzpomínají rádi a nesmyslně nám spílají. Ale my přece neděláme nic špatného, nikomu neškodíme, snažíme se jen o to, aby to, co dříve plnilo nějaký smysluplný účel, bylo dochováno i pro další generace,“ konstatoval Filip a dodal, že někdy má pocit, že je jejich snaha marná. „Po roce jsme se opět vypravili s kamarády a kolegy ze spolku na inspekci bunkrů a byli jsme v šoku. Zmizel rekordní počet ocelových a litinových částí. Někomu je prostě jedno, co tím způsobí, hlavně, že za to dostane ve sběrně pár korun. My pro změnu šetříme ze svého kapesného, abychom měli peníze na nátěry.“

Mladík tráví nad modelovou železnicí a v bunkrech, tzv. řopících, prakticky veškerý svůj volný čas. O tom, co by ale chtěl dělat v budoucnosti, ještě představu nemá. „Ještě nejsem úplně rozhodnutý, ale nejspíš bych rád vystudoval dopravní průmyslovku a pak pracoval u železnic.“

Monika Šavlová