Lovecký zámeček Diana, nesoucí příznačně jméno antické bohyně lovu, vznikl někdy kolem poloviny 18. století. Poprvé je zmiňován k roku 1742. Stavebník, člen šlechtického rodu Kolovratů, vybral nádherné místo na mírném návrší poblíž Kateřinského potoka. Součástí zámeckého areálu na odlehlém místě v hlubokých lesích byla rovněž obora a později také přírodně krajinářský park. Neuvěřitelně půvabná stavba bývá připisována slavnému baroknímu architektu J. Santinimu. Řešení celé dispozice je rozhodně pozoruhodné, ba přímo unikátní!


Střed zámku tvoří patrová budova se čtyřmi kratičkými křídly. Uvnitř v patře se ukrývá nádherná mísnost s téměř rokokovými výmalbami, přestavujícími iluzivní architekturu, lemující vstupy do místností v přilehlých křídlech. Na stropě odpočívá pod stromem sama bohyně Dinana, oděním k nerozeznání od soudobých šlechtičen. O stehno si opírá loveckou pušku a mazlí se s liškou.
V jižním křídle budovy nalezneme i někdejší kapli, jejíž vysvěcení dokládá mramorová deska, zmiňující jméno vikáře Augustina Haberla a udávající letopočet 1788.


Centrální zámecká budova je propojena s dalšími protilehlými nižšími pomocí jakýchsi mostů o dvou obloucích, nesoucích zděné chodby. Vnější omítky pak byly snad od počátků laděny do žluta a plochy rozčleňovaly bílé reliéfní lizénové rámy. Celkový dojem z neobvyklé stavby pak ještě umocňuje plastika ležícího jelena se zlatým parožím, která zdobí vrchol kupolovité střechy objektu. Pohled, který doslova vyráží dech svou krásou. Tedy, alespoň ještě před pár lety.


I když zámek obsahoval jedinečné soubory barokních obrazů, představujících italské a holandské mistry či jejich kopie či zajímavé barokní alegorie a portrétní galerii kolovratského rodu, nikdy v historii se nestal prohlídkovým objektem přístupným veřejnosti. A to i přes nesporné architektonické i výtvarné hodnoty, deklarované v odborné literatuře.


Soubor obrazů byl v poválečném období údajně převezen do sbírek Okresního muzea v Tachově, ještě několik let po sametové revoluci využíval interiéry zámku domov důchodců. Popravdě, nebyl to právě šťastný nápad. Vzdálenost od civilizace, kdy existující spojení s blízkým Rozvadovem, odkud teprve bylo možno vyrazit do většího Tachova, odsuzovalo obyvatele - seinory k jakési vynucené izolaci uprostřed romantické přírody. Určitý pocit odklizení ne právě pohodlných spoluobčanů z očí blízké civilizace umocňovala i přítomnost několika mentálně postižených mladých jedinců. Situaci dle dojmu výletníků, kteří měli to štěstí a byli vpuštěni do útrob stavby, příliš neřešila ani ochota milého zdravotního personálu. Schodiště zámku bylo pro některé ze seniorů nepřekonatelnou překážkou.


A tak z barokních výmaleb shlížela Diana na stařenky a stařečky, často apaticky ležící ve svých pokojích či posedávajících na plastových židlích opatřených plenami proti pomočení. Mezi iluzivními ruinami stály obyčejné skříňky příruční knihovny. Smutná krása.
Na dosah nádherná místa a přírodní scenérie, zvoucí k procházkám, zámečtí obyvatelé však neměli často fyzické síly, aby jich mohly využít. Někteří vyprávěli o příbuzných, na jejichž návštěvu marně čekali několik měsíců nebo třeba i let. Jiní mlčeli, oči naplněné rezignací a čekáním na konec, který je osvobodí z nádherného vězení.


Popravdě, i proto se leckdo z výletníků, kteří navštívili Dianu v posledních letech dvacátého století, svěří, že jinak oslnivé místo opouštěli se smíšenými pocity. I tento fakt ale patří k naší docela nedávné minulosti.

David Růžička