Učitelský život v padesátých letech v okrese Tachov nebyl jednoduchý. Malotřídních škol bylo hodně a všude museli být učitelé. Doprava byla naprosto nevyhovující, autobus jel maximálně jednou denně – ráno do města a odpoledne zase zpět. Vyřizování záležitostí na úřadech byl nejen pro učitele problém, ale museli si nějak poradit.

Tak jako jeden z ředitelů malotřídní školy z příhraniční oblasti (na jméno si bohužel nevzpomínám). Ve škole v Kostelní ulici v Tachově se konala porada ředitelů škol, které se musel zúčastnit, žádný spoj nejel, a tak to vyřešil po svém. Přicválal na koni, uvázal ho vedle hlavních dveří ve škole k trnoži, sehnal mu seno a vodu. A kůň, který nás z porady vytrhával občasným řehtáním, musel přečkat až do konce.

Kolemjdoucí jen nevěřícně kroutili hlavami, inu je to tu opravdu jako na divokém západě…

Pozor, myši!

Do Písařovy Vesce, malé obce u Lesné, nastoupila učitelka základní školy. Pocházela z Plzně, kam dojížděla každou neděli a vracela se večer vlakem do Tachova, potom musela pěšky do Písařovy Vesce.

Během týdne byla odkázána na služby v obci. Tehdy bývalo zvykem, že když byl učitel sám, střídaly se rodiny a poskytovaly mu oběd pokaždé v jiné domácnosti. Říkalo se tomu obědvání po střídě. Byla to velmi vstřícná služba učitelskému samotáři.

Jednou jsem školu navštívil a byl jsem šokován, neboť ve škole byla spousta myší. Učitelka se jich bála, a tak jako ochranu proti nim zabodala kousky skel za lištu, která odděluje zeď od podlahy. Na dvou oknech místo skel byl ve třídě novinový papír. „To víte, sklenář je až v Tachově,“ říkala omluvně. „Teď vám předvedu svoji ložnici.“ Uprostřed kabinetu stála železná postel a nohy byly ponořeny v lavorech naplněných vodou. „Moje ochrana proti myším. Než mi zalezou do postele, utopí se,” vysvětlila.

Byla to bezútěšná podívaná, ale ochrana proti myším účinná.

I přes tyto potíže paní učitelka vydržela a obětavě učila ve škole, kde jsme ji potřebovali.

Škola málem nebyla

Město Tachov v padesátých letech minulého století nutně potřebovalo novou školu. Dětí přibývalo a ani vyučování na směny nestačilo.

Podařilo se prosadit stavbu školní budovy v Hornické ulici. Stavbyvedoucím byl plzeňský stavitel Spour a jeho pravá ruka byl mistr Kovanda.

V červenci v roce 1953 se kvaltovalo, aby se škola dokončila a mohla být od září v provozu. V srpnu se zapojil do úklidových prací i učitelský sbor. Čistila se okna, myly se podlahy, dveře apod. Všichni pracovali s nadšením, neboť se těšili na nové pracovní prostředí.

Mistr Kovanda však nebyl spokojen a obrátil se na ředitele školy Kubíčka s tím, že dokončení školy je ohroženo. Učitelky sice uklízejí, ale protože je vedro, jsou polonahé a zedníci místo toho, aby kvaltovali, aby se vše stihlo, rozptylují se pohledem na ně.

Ředitel tedy učinil nápravu, učitelky oblékl a škola se dokončila.

1. září 1953 bylo na schodech před novou školou rušno. Otevírala se slavnostně za účasti mnoha hostů a veřejnosti. Na schodech stál i mistr Kovanda, který se usmíval hlavně na krásně oblečené učitelky.

Triumvirát v Lesné

V poválečné době byly školské budovy v okrese Tachov v dezolátním stavu. Některé bylo třeba opravit a v mnoha místech postavit nové. Například v Lesné byla školní budova nevyhovující a bylo třeba to řešit.

Na odbor školství přišel bývalý předseda místního národního výboru Jan Baran a sdělil, že by rád v Lesné postavil novou školní budovu, za pomoci místních lidí. Byl to doslova šok. Nikdo nevěřil, že by to mohli dokázat, neboť obyvatelé Lesné byli velmi pracovně vytížení, pracovali doslova od slunka do slunka.

Předseda pokračoval, že vytvořil plán a taktiku: „Mám triumvirát. Já jako předseda vyzvu občany místním rozhlasem a osobně je pozvu na sobotní brigádu. Další vlivná osoba v obci je pan farář, který pozve na sobotní brigádu náboženskou obec, a třetím členem triumvirátu je pan hostinský, který slíbil , že hospodu zavře v pátek brzy, aby se občané na brigádu řádně vyspali.“

Něco neuvěřitelného se stalo skutkem. Školu, chloubu Lesné, opravdu dokázali postavit a ta potom sloužila několika generacím.

Karel Chaloupecký