K vidění je tam několik desítek snímků ze společenského a kulturního života ve Stříbře. Jejich autorem je fotograf Ladislav Jiránek, který život ve městě dokumentuje už neuvěřitelných 50 let. Výstava je průřezem jeho dokumentární tvorby.

Výstavou slavíte tohle významné jubileum, dá-li se to tak říct. Fotíte tedy Stříbro celou dobu, co ve městě žijete?

Já jsem se do Stříbra přistěhoval někdy v roce 1965 a ano, od té doby jsem se tady věnoval fotografování. To, co vystavuji, je jen velice malá kapka toho, co se všechno podařilo zachytit.

Jestli vás to tedy neurazí, kolik je vám vlastně let?

Ne, vůbec mě to neurazí (úsměv), je mi 82 roků.

A fotíte už od dětství, nebo jste začal až později?

Fotím od svých deseti let. První fotoaparát mi koupil táta, když jsme žili v Chebu. Jak se tam prodával majetek po Němcích, tak tátovi se podařilo koupit asi za patnáct korun první aparát.

A máte ho ještě?

Ne, už ho nemám. Od té doby jsem koupil možná patnáct, dvacet fotoaparátů.

Pane Jiránku, čím jste vlastně původní profesí?

Jsem vyučenej slévač ve Škodovce. Ale když jsem odcházel na vojnu, měl jsem velké akné na zádech. Ve vojenské nemocnici v Olomouci mi doktor doporučil, že se nemám vracet do zaměstnání, kde je velké horko. Tak jsem toho využil a po vojně jsem šel ke spojům. Dělal jsem kabeláře, sedm let jsem jezdil po Plzni a okolí spravovat kabely. Potom mi navrhli, abych se přestěhoval do Stříbra, kde potřebovali vedoucího zesilovací stanice. Tak jsme se s rodinou přestěhovali. Musel jsem si doplnit vzdělání, takže jsem ještě dálkově vystudoval střední školu elektrotechnickou. Spojaře jsem dělal až do důchodu. Fotografování byl koníček. A nějakých dvanáct, třináct let jsem dělal externího fotografa i pro Tachovskou jiskru a pro Deník.

Tak občas využíváme vaše fotky i dnes. Fotíte všechno možné. Ale co nejraději?

Já právě tím, že jsem nějaký čas dělal pro noviny, tak jsem trošku uhnul a tím jsem fotil život. Tedy reportážní fotografie. To je i větší část této výstavy.

Občas ale také utečete s foťákem do přírody… Vzpomenete si, kolik jste už měl výstav?

To si přesně nevzpomenu. Řadu let jsem dělal vedoucího fotokroužku a společných výstav jsme měli hodně. A už několik let mám prakticky trvalou výstavu aktuálních fotografií ve vestibulu radnice.

Jaký pro vás byl přechod z kinofilmu na digitál?

Docela jsem to uvítal. Přišlo to v době, kdy jsem šel do důchodu. A vzhledem k menší finanční částce, kterou jsem začal pobírat, přestěhoval jsem se ze služebního do městského bytu. Dostali jsme se ženou dvoupokojový byt. Ale tím, že jsem šel do paneláku, už jsem neměl ateliér ani laboratoř. Proto jsem uvítal, že jsem mohl začít dělat fotografie na počítači. Koupil jsem i tiskárnu a s tím dodnes pracuju.

A zkusíte si ještě občas udělat fotku na film?

To už ne. Jeden foťák jsem prodal, druhý jsem si schoval. A od té doby jsem vystřídal už dalších asi osm fotoaparátů digitálních (úsměv).

Když se tak zamyslíte, protože mapováním života ve Stříbře jste zachytil opravdu hodně osobností, včetně prezidentů, je něco nebo někdo, koho byste si přál vyfotit a ještě se vám to nepovedlo?

Víte, že ani ne? Mám právě výhody od města tím, že pro město fotím, dostat se na divadla, koncerty a další akce. Spoustu lidí jsem tím pádem mohl vyfotografovat. Tu šanci jsem měl a naplňovalo mě to. A vlastně mě to naplňuje dodnes.