Do Kočova začali přicházet čeští dosídlenci, v roce 1946 měla obec 190 obyvatel. Ve stejném roce byl ustanoven místní národní výbor.

Od roku 1952 zde hospodařilo Jednotné zemědělské družstvo, které se ale brzy rozpadlo a řada lidí pokračovala hospodařit soukromě. V roce 1957 všichni přešli do Státního statku.

V roce 1953 byla založena osvětová beseda, která se starala o kulturní život. Mimo jiné do Kočova jednou týdně zajíždělo pojízdné kino.

V roce 1957 měl Kočov 225 obyvatel, v obci fungovala malá elektrárna, pekárna Jednoty Tachov, Státní statek (ve zmíněném roce 461 kusů skotu, 50 koní, 65 hříbat, 95 vepřů, 1650 slepic, 250 hus, 34 ovcí a 41 koz). V obci byla prodejna Jednoty, zajížděla sem pojízdná prodejna textilu. Dále bylo v Kočově registrováno pět automobilů, 16 motocyklů a dva televizory.

V roce 1976 byla vybudována nová prodejna Jednoty a kvůli tomu byla zbořena kaplička, která stávala u plotu při silnici.

O čtyři roky později přestal být Kočov po 130 letech samostatnou obcí a spolu s osadami byl přičleněn k Plané. Samosprávu získal Kočov znovu v roce 1990.

Budova školy sloužila po skončení výuky jako školka, obecní kino a od roku 1985 je vodáckou základnou.

V roce 1995 odkoupila obec prodejnu od Jednoty a vlastní ji dodnes, obchod je pronajímán a funguje.

V roce 2000 se středem zájmu stal pobořený kostel sv. Jana nedaleko Kočova, kde režisér Zdeněk Troška natáčel pekelné scény své pohádky Z pekla štěstí 2. Představitelé hlavních rolí se podepsali do obecní kroniky.

Před pěti lety byla na návsi v Kočově obnovena zvonička se zvonem, který v roce 1650 ulil v Norimberku zvonař Wolf Hieronymus Herold.

Podle brožury Kočov 1357 – 2007 zpracoval Jiří Kohout