Sraz bývalých spolužáků se konal v sobotu v Oboře. „Setkali se zde lidé, kteří začali navštěvovat školu po válce, která byla otevřena v roce 1953 a scházely se tam děti z okolních obcí,“ řekla Deníku Růžena Homolková, jedna ze spolužaček. Do školy chodila z Dolní Obory, dnes bydlí v Tachově. „Jsme na setkání moc rádi, protože asi od roku 1962 jsme se nikdy takto pohromadě neviděli. A to jsme se dnes skoro všichni poznali, to je krásné…“

Nápad na setkání vznikl někdy před třemi lety spontánně při jedněch oslavách šedesátin. Tito bývalí spolužáci zahájili minulou sobotu sraz mší u kapličky, kolem které chodili do školy v Oboře, pak se podívali na budovu školy, ze které je dnes penzion. Na dětská léta vzpomínali také při promítání dobových fotografií v sále v místním obecním úřadě, kde bylo připraveno i pohoštění.

Ze setkání spolužáků ze škol v Oboře a v Lučině.


Před více než půl stoletím chodily děti ze spádových obcí do školy pěšky a nebylo to nic snadného, hlavně v zimě. „Připadá mi, že sněhu bylo víc, než dnes. Bráchové mne cestou do školy kolikrát vytahovali ze závějí, větší spolužáci nosili menší děvčata na zádech a než jsme přišli do školy, tak jsme byli do půl těla mokří. Učitel zatopil ve velikých kamnech a tam jsme se pak sušili,“ zavzpomínala na školní léta paní Růžena, která je z jedenácti dětí.

O tom, že zimy bývaly tuhé, ví své i Irena Sauková. Dodnes si pamatuje ze školy básničku o sněhem zafoukaných cestách. „A je pravdivá. Sněhu bylo hodně a cesty se tak neuklízely, jako dnes. Ve škole jsme se pak vysvlékly a učitelka navěsila věci kolem kamen a pak jsme se učily,“ vyprávěla a zavzpomínala také na to, že už v sedmi letech musela umět podojit krávu.

„Měly jsme i pracovní povinnosti doma a učily se pak večer při svíčkách nebo petrolejce. Jedna lampa pověšená nad stolem v kuchyni a další na stole,“ dodala spolužačka Růžena. Na první školní dny si pamatuje velice dobře. „Nejprve mě nechtěli vzít do školy v Lučině. Tak jsem utíkala dva a půl kilometru z domova do školy, opakovaně skoro každý den a učitelka mi říkala, že ještě do školy chodit nemůžu. Někdy mě dokonce posadila na knihy na židli za katedru a já pak opakovala, co při vyučování učitelka říkala. To se dělo až do listopadu, kdy se jim ve škole mě zželelo a pak do školy, do první třídy v Lučině, mě vzali.“

Svá první školní léta má v mysli pevně uchována i paní Irena. „Od první třídy jsem seděla se spolužákem Jirkou. Pak jsem si ho i vzala za muže a byli jsme celoživotní partneři.“