Na základní škole byla mezi prvními z třídy, kdo se hlásil do kroužku mladých zdravotníků. Ve zdravotnictví se pohybuje už 30 let a za její prvotřídní práci ji vedení Nemocnice následné péče Sv. Anna v Plané, kde pracuje už dvě desetiletí, navrhlo na cenu Srdce. Tou byla nakonec po zásluze odměněna.

Fyzioterapeutka Stanislava Vosecká už od dětství soucítila s každým, kdo měl jakýkoliv úraz, a jak mohla, snažila se postiženým pomoci. Právě s kroužkem mladých zdravotníků, který spolupracoval s Červeným křížem, objížděla všemožná soustředění a soutěže, na gymnáziu pak pokračovala už sama jako lektorka zdravotnického kroužku.

„Proto jsem se také ze základní školy v Mariánských Lázních, kde jsem s rodiči žila, hlásila na gymnázium s představou, že po něm budu pokračovat na medicíně,“ vypráví sympatická zdravotnice. Jenomže člověk míní, osud mění. Na vysokou školu v oboru medicína se nedostala, svého dětského snu se však nevzdala a nastoupila do tzv. nultého ročníku. Tam se také seznámila s jednou zdravotní sestřičkou, která v tu dobu studovala fyzioterapii. Jak šel čas, obě dívky si spolu čím dál více povídaly a Stanislava si uvědomila, že více než být lékařkou by se jí zamlouvalo stát se fyzioterapeutkou.

Fyzioterapeutka Stanislava Vosecká při práci. | Video: Deník/Monika Šavlová

A zatímco dnešní mladá ženská generace otázku mateřství odsouvá často na neurčito, Stáňa už v nultém ročníku medicíny uvažovala i o tom, jak těžké bude zvládat roli matky a lékařky zároveň. Navíc díky harmonické rodině, v níž žila, chtěla i svoji rodinu mít ve stejném duchu. „Prostě stát se lékařkou je vlastně jistý neustálý adrenalin, málo volného času, neustálý shon a to jsem zažívat nechtěla,“ rozsvítilo se kdysi v hlavě mladé Stanislavě. „Došlo mi, že to, že mě na medicínu nevzali, je vlastně to nejlepší, co mě mohlo potkat,“ usmívá se. A tak se při nultém ročníku přihlásila na fyzioterapii, tu hravě vystudovala a se stala fyzioterapeutkou.

„V průběhu studií jsem chodila na pravidelnou praxi právě sem do nemocnice na Svaté Anně, takže když jsme se s rodinou při mé první mateřské přestěhovali do Plané, automaticky jsem tedy nastoupila sem. Vždyť si mě tu vychovali a byla zde úžasná charismatická paní Pýchová, která byla mojí lektorkou a dodnes si jí velice vážím a vděčím za mnohé.“ říká Stanislava. A tak zde již 20 let s pacienty v rámci rehabilitace cvičí, aplikuje vodoléčbu, elektroléčbu, cvičí s nimi v bazénu. „Je to skvělý pocit, když od nás pacienti odejdou téměř soběstační a pak se sem vrátí jen proto, aby mi donesli kytku, kterou už zvládli sami koupit anebo alespoň zavolají a povypráví, jak se jim vede,“ popisuje pocity fyzioterapeutka. „Naši pacienti mi vypráví, že si cení i toho, že tu máme takové rodinné prostředí a tak to vnímám i já. Mám to štěstí, že práce je mým koníčkem,“ pochvaluje si pohodu v nemocnici zdravotnice. Ta kromě práce v nemocnici spolupracuje se ZČU při praktické výuce studentů. „A vystřídáme nohy a s nádechem nahoru a s výdechem dolů …“, otočila se zpět k pacientovi po krátkém vyprávění a pustila se opět do práce.

„Že mi vedení navrhlo na cenu Srdce jsem opravdu netušila, bylo to pro mě velké překvapení. A nebudu zastírat, že jsem měla radost,“ přiznává Stanislava Vosecká. Tu prý však více potěšila řada upřímných gratulací od kolegů a pak hlavně, když si doma vyslechla: „Mamko, jsi dobrá.“