Poprvé jsem u Štybarových zazvonila před patnácti lety. Tehdy žákyně deváté třídy, dcera Aneta, zvítězila v dětské soutěži krásy a já s ní jela udělat rozhovor. Tatínek Štybar mi tenkrát doporučoval, abych napsala také článek o jedenáctiletém Zdendovi, že závodí na kole a moc mu to jde. Abych neurazila, v několika větách jsem se o malém závodníkovi zmínila. Kdybych já tenkrát věděla, že mluvím s budoucím mistrem světa mezi juniory i dospělými … A několikanásobným.

A právě kvůli němu jsem u Štybarových zazvonila po patnácti letech znovu. Tentokrát jsem šla za maminkou Hankou.

Kdy syn poprvé usedl na kolo?

První kolo Zdenda dostal ve třech a půl letech a začal jezdit bikros. Moc ho to bavilo a byl šikovný, už tehdy se začal projevovat jeho talent. Sjížděla jsem s ním všechny kopečky v okolí podle plánu, který naprogramoval manžel. Zdenda na to dneska moc rád vzpomíná, říká, že tou dobou mu závodění přinášelo úplně největší radost. Zrovna nedávno jsem mu s Anet vyrobila takový obelisk, do kterého jsme zasadili fotku z dětství. Moc se mu to líbilo.

Jaké byl Zdeněk dítě?

Byl a je ohromně vytrvalý. Některé vlastnosti má po mě, jiné po tátovi, oba jsme puntičkáři. Obě děti jsou cílevědomé. Dcera dělala modeling, vystudovala ruštinu a angličtinu pro třetí stupeň na pedagogické fakultě a učí na Střední odborné škole ve Stříbře. Zdenda všechno dělá na tisíc procent, až ho to občas položí. Byl takový od malička, jak ve sportu, tak ve škole. V jedenácti přesedlal z bikrosu na cyklokros a už u toho zůstal. Kdysi, když závodil za Duklu Praha koketoval i s dráhovou cyklistikou. Teď zkouší i silniční cyklistiku. ¨

Brzy vám odešel z domova a to hned do ciziny. Jak jste se s tím jako máma srovnala?

Těžko. Začátky nebyly vůbec lehké, ani pro Zdendu, ani pro nás rodiče. V patnácti odešel do Švýcarska. Věděl, co chce dělat, že to chce někam dotáhnout, tak vydržel. Byl soběstačný a postupně si plnil svůj sen. Neuměl ani slovo německy, proto musel absolvovat krátkodobý intenzívní kurz. Dneska mluví německy, anglicky, italsky a vlámsky. Dostudoval střední školu tady ve Stříbře, měl vytvořený individuální plán.

Já jsem odloučení těžko snášela. Jezdili jsme za ním každých čtrnáct dní, každý den jsme si volali – to nám zůstalo dodnes.

Bála jste se o něj?

Bála a pořád bojím. Nejvíc asi, když mu bylo osmnáct, měl čerstvý řidičák a začal jezdit autem ze Švýcarska na závody do Itálie. Bojím se všeho, co by se mu mohlo stát na závodech i mimo ně. Jezdí autem, létá letadlem. Na každých závodech mám strach, aby se mu něco nestalo.

Jak jeho závody prožíváte?

Brečím. A vzpomínám. Na doby, kdy měl jeden dres a mizernou výbavu. Kdy jsme objížděli závody a spali všichni v jednom autě. Na doby, kdy jezdil jen pro radost. Teď má po materiální stránce všechno, ale čelí jiným problémům, z nichž nejhorší je závist.

Mám strach, aby se nezranil. Sport je to, co ho živí a aby ho mohl úspěšně dělat, musí být zdravý. Když vidím, jak letí pro zraněného cyklistu vrtulník, prožívám hrůzu.

Mám samozřejmě z každého jeho úspěchu obrovskou radost. A jsem na něj pyšná. Na to, jaký je to člověk, co všechno dokázal. Přitom zůstal pozorný k nám rodičům, sestře, neteři a všem . Při každém závodě prožívám směsici všech těchto pocitů – strachu, radosti a pýchy.

Jezdíte na každé jeho závody?

Snažíme se, ale je to časově i finančně náročné. Pokud to jde, jezdí s námi i dcera a teď už dokonce i vnučka Amálka. Dcera je na něj také moc pyšná, mají spolu moc hezký vztah, volají si, píšou. A její Amálku Zdenda miluje.

Nestoupla synovi sláva do hlavy?

Nevím, jestli to zrovna já mohu posoudit objektivně, ale i lidé, kteří ho znají říkají, že je pořád stejný. Naopak – naučilo ho to pokoře. Je pořád stejně upřímný, spravedlivý a také šetřivý.

Zdeněk žije a trénuje v belgickém Essenu, kde má i přítelkyni. Nevadí vám, že nežije s Češkou?

Zdenda má v Essenu malý domeček 1 + 2, belgickou přítelkyni Ine a malého pejska Haska. Jsou už spolu pět let a jsou spokojeni. A jeho přítelkyně nás má ráda a my máme rádi ji, je vynikající hostitelka, je až neskutečné, jak všechno zvládá. Komunikujeme spolu anglicky, snažím se zdokonalovat.

Když přijede syn domů, co mu uvaříte?

Jí všechno, obzvlášť má rád italskou kuchyni. Ale úplně nejvíc ze všeho miluje jahodové knedlíky z odpalovaného těsta s tvarohem a šlehačkou. Není nic krásnějšího, než když vám syn řekne nebo napíše: Maminko mám tě moc rád, těším se, až se zase všichni sejdeme a něco dobrého uvaříš. To pak už opravdu nic jiného nepotřebuji. A Zdenda to píše dost často.

Jak často jezdí Zdeněk domů?

Moc ne, čtyřikrát, pětkrát do roka. Vánoce ale nevynechá nikdy, ty milujeme celá rodina. Máme své zvyklosti, rituály a bylo by to na dlouhé vyprávění. Třeba stromečky máme tři a pod každým jsou nějaké dárky. U prvního v přízemí u krbu posedíme po večeři. Pak jdeme nahoru do obýváku k druhému. Ten třetí je na zahradě a vždycky si u něj vypustíme balonek pro štěstí. Končíváme ve tři, čtyři hodiny ráno a televizi nepotřebujeme.

Přišla jsem s úmyslem dělat rozhovor o mamince úspěšného sportovce a bavíme se více o něm, než o vás. Jaké máte koníčky, co vás baví?

Teď je mojí největší prioritou a láskou tříletá vnučka Amálka. Dcera chodí tři dny v týdnu učit, tak ji hlídám.

Ráda pracuji na zahradě. Tady u domu máme jen okrasnou, ale u manželovy maminky v Sytně pěstujeme i zeleninu, jahody, máme tam skleník i drůbež.

V posledních letech ráda chodím na túry. Když jedeme za Zdendou, tak vždycky na nějakou vyrazíme.

Obrovským koníčkem je vaření a pečení. Kdykoli někam jedeme, snažím se seznámit s tamější kuchyní. Vždycky chci něco nového ochutnat, zjišťuji, co v tom je a pak to doma zkouším. Teď jsem zrovna dostala od Zdendy dárek – zástěru s nápisem „Nejlepší kuchařka na světě“. Nejvíc si pochutnám na všem, co pochází z moře.