Podle jejich velitele Josefa Švarcbeka zatím ve službě nezažili požár podobného rozsahu, ani tak velké nasazení sil a prostředků. „Pro nás to byla zcela nová situace. Leccos jsme se tam ale přiučili. Otestovali jsme si hlavně naši fyzičku,“ řekl Švarcbek.

Na místo vyrazili v pondělí 1. srpna, domů se vrátili v pátek. Poté, co se ubytovali v hotelu, vyrazili hned do terénu. „Každé ráno v sedm hodin nám přidělili úsek. Během dne jsme hasili, rozhrabávali požářiště, motorovými pilami káceli ohořelé stromy, dohašovali ohniska požáru, zkrátka všechny likvidační práce,“ popsal. Z hotelu hasiče k zasaženým místům vozily čtyřkolky s vozíkem různými soutěskami, kam stroj nedojel, museli pěšky.

Práci jim komplikoval všudypřítomný prach a tropická vedra. „Někteří hasiči měli z prachu i zánět spojivek. Navíc byl prostor vyhřátý, vyprahlý, bylo velké horko. Tolik litrů vody jako tam, jsem nikdy nevypil,“ vzpomíná hasič.

Hasiči se pohybovali po náročném a nebezpečném terénu. V některých momentech nechyběly obavy. „Byly chvíle, kdy jsme se museli vzájemně zabezpečovat, jistit pomocí lan, aby nikdo nespadl. Neustále jsme se dívali pod nohy, stačilo špatně šlápnout a už by člověk padal ze skály. Jednou jsme museli s hadicemi projít úzkou soutěskou a vydrápat se do prudkého kopce. Vystoupali jsme deset metrů a dalších pět sjeli po čtyřech zpátky dolů. To bylo opravdu náročné. Během zásahu nemá ale hasič čas přemýšlet, prostě pracuje,“ poznamenal velitel dobrovolných hasičů s tím, že hrozilo i nebezpečí pádů ohořelých stromů.

Každý den končili kolem osmé hodiny večerní. Domů přijeli vyčerpaní. „Po návratu jsem spal asi do dvanácti hodin,“ dodal s úsměvem Švarcbek, který je velitelem pětatřicet let.

Na plánské hasiče byl vždy pyšný. Projeli společně sedm povodní, pomáhali po tornádu na Moravě, v roce 1999 vezli humanitární pomoc do Jugoslávie. „Když byla v Jugoslávii válka, vezli jsme tam zdravotní potřeby, minerálky, tehdy se dělala i sbírka,“ zapátral v paměti. Samozřejmě zažili mnoho požárů, viděli i velké množství zesnulých lidí. „Jedete po okrese Tachov a jen si ukazujete prstem, tady jsem zasahoval, tady byli usmrcení lidé. Nejhorší je, když zasahujete u mrtvých dětí,“ zamyslel se Švarcbek, pro kterého je i přese všechny nepěkné momenty práce odpočinkem. „Hasičina je koníček, srdcová záležitost, na zbrojnici jsem denně, máme tu bezva partu,“ řekl.

Josef Švarcbek vzpomněl také na ničivé povodně, jež zasáhly Českou republiku před dvaceti lety. Tehdy pomáhali dvaadvacet dní odstraňovat škody v jihočeské obci Plav. Měli za úkol hlídat tři domy. Když voda vystoupala do jednoho metru, pomáhali s evakuací obyvatel. „Jeli jsme třeba přes most, který chvíli poté smetla voda, na to se nedá zapomenout,“ zavzpomínal. Dodnes s obcí udržují kontakt.