„Na vojnu jsem narukoval v roce 1974 do Zbirohu, poté jsem se ocitl na Havranu,“ vypráví Stanislav Sýkora, který se na Havran vrátil na čas ještě v osmdesátých letech jako voják z povolání.

„Tak tady byla brána,“ ukazuje několik kilometrů za bývalou vesnicí Stoupa na jedné z křižovatek pan Stanislav. Bránu už nepřipomíná nic. Všude náletové křoviny. Úzká cesta dál stoupá pohraničními lesy. „Tady byly ubikace, měli jsme tu i hřiště,“ vzpomíná na jedné z mýtin Stanislav Sýkora. Dnes tu najdeme opět džungli divoké horské zeleně.

Cesta je stále užší a strmější, automobil poskakuje po panelech. Konečně se před námi rozevírá prostranství na vrcholu hory, kterému dominuje torzo bývalé monitorovací věže. „Původně měla jedenáct pater, teď je jich šest. Tady byly garáže, strážnice. Snad v každém patře byly záchody, pokoje, měli jsme tady i kuchyňku. Zásoby se vozily z Tachova na několik dní,“ prochází se pan Stanislav kolem věže a ukazuje nám ještě stojící ploty, částečně z ostanetého drátu, prohlížíme si také bývalý psinec.

Když jsme byli žádat na lesní správě o povolení k vjezdu, řekli nám tam, že na Havranu by byla pěkná rozhledna. Asi by se musela postavit, protože současný stav věže je spíš na demolici než na rekonstrukci. V okolí vede řada turistických a cykloturistických tras, areál je volně přístupný, takže velice snadno tady může neopatrný člověk přijít k úrazu. A protože do civilizace není zrovna blízko, může tady jít i o život.

„Je to smutné, že se to takhle nechalo zničit, zchátrat, rozkradnout,“ vidíme smutek v očích pamětníka, který cestou dolů vzpomíná, jak se v zimě těžce, ale poctivě udržovala sjízdnost cest, jak se koncem léta a na podzim chodilo do lesa na houby a každá taková houbařská vycházka se musela hlásit pohraničníkům.

Příště si v seriálu o tom, co se změnilo za 20 let od sametové revoluce, povíme, co chystá armáda s opuštěnými vojenskými objekty na Tachovsku.