Tedy pokud měl dotyčný turista štěstí a průvodcem zmíněnými památkami byl kastelán Pavel Voltr. Důkaz? Byl jsem v létě v Telči a dal se do řeči s místními lidmi. „V Tachově jsme byli v jízdárně. A ten průvodce, to bylo něco neskutečného. Jaký měl přehled, byl vtipný, vůbec nenudil, jako se nám to občas někde stává, prostě byl k nezastavení a nám bylo líto, když byl prohlídky konec,“ řekli. „Jo, to byl Pavel Voltr, toho znám, to je můj kamarád,“ odpověděl jsem pyšně. A kastelán Pavel, to je opravdu člověk, který se pro tuto profesi narodil. Ostatně, následující rozhovor vám to jedině potvrdí.

Jaká vlastně byla tvoje cesta k profesi průvodce a kastelána?

Cesta k průvodcování a potom k práci kastelána určitě u mě nebyla nějaká přímočará. Že bych o ní nějak snil a tak, to ani náhodou. Já jsem vlastně ani po základní škole s jistotou nevěděl, čemu bych se chtěl věnovat. Šel jsem do Mariánských Lázních na Obchodní akademii a maturitu jsem tam úspěšně složil, tam mi celou dobu moc nešla matematika a nikdy jsem nebyl úplně ani na základce dobrý ve fyzice a chemii, ale na střední i ekonomiku a účetnictví jsem procházel docela dobře. Na obchodce mě začala pořádně bavit i němčina, a to mi vydrželo až doteď. Po maturitě jsem byl dokonce třikrát u odvodu na vojnu, ale ze zdravotních důvodů jsem na vojnu nikdy nešel a pak jsem šel na jeden školní rok do Klatov na jazykovou školu a tam studoval celý rok jenom němčinu. To byl krásný rok a splnil jsem tam státnici. Na vysokou školu jsem se hlásil hned po střední, ale tehdy to nevyšlo a nezkusil jsem se tam dostat ani pak podruhé. Tehdy jsem chtěl na pedagogickou fakultu. Být učitelem, to mě i dost lákalo. Tak jsem chtěl nastoupit co nejdřív do práce a tak od října roku 2002 až doteď jsem v Městském kulturním středisku Tachov. A na vysokou školu, na ZČU v Plzni, jsem se pak přihlásil na kombinované, dálkové studium- Humanistiku a Evropská kulturní studia před šesti lety a loni v květnu celou školu zdárně ukončil. Od roku 2002 jsem pracoval v infocentru a v listopadu 2014 jsem pak přešel jako kastelán na zámek. V infocentru to byla velká škola, byla to moc zajímavá a i veselá práce, využil jsem tam i hodně němčinu, moc mě například bavilo připravovat nové propagační letáky o Tachově. A naučil jsem se tam hlavně jednat přímo s lidmi a hlavně s turisty. Na ta léta vzpomínám, to ano, ale vrátit se tam zpátky, to už bych nechtěl, ale škola to byla opravdu dobrá. Provádět v jízdárně jsem začal v roce 2007 a první skupina byli cyklisti z Tachova u České Lípy. Tenkrát mi řekl pan Struček, jestli bych jim o jízdárně něco pověděl, a tak to celé začalo.

U zámku bylo taky moc fajn, být úplně hned u příprav na zpřístupnění a u začátku provozu, protože díky tomu tak vím o veškerém vybavení, kdybych např. přišel do hotového - úplně zařízeného zámku, to bych z toho neměl takovou radost. Těch posledních pět let bylo opravdu zajímavých - to bylo takové správné budování. A zase, v žádném případě bych se nechtěl vrátit o pět let zpátky.

Ovlivnily tě k přístupu k této profesi třeba výlety po hradech a zámcích v dětství, mládí, pokud jsi takové výlety absolvoval?

To ne, že bych snil o tom, že bych chtěl něco vyprávět turistům, to jsem nikdy takhle neměl. Na výlety jsme jezdili, to ano, že bych byl ale pravé turisitické dítě, to jsem teda nikdy nebyl. Sám nejsem žádný velký cestovatel. Nezapomenutelné byly školní výlety po památkách, ale to jsem tam historický výklad myslím moc neposlouchal, rád jsem fotil, ale historické dítě, to ani náhodou. A když se pak jelo do zoologické zahrady, tak jsem se určitě těšil víc tam. Zvířata mám pořád moc rád. To všechno s historií přišlo až časem. Ale dějepis mě bavil vždycky.

Že historii miluješ, to je vidět. Co pro tebe znamená? A co historie Tachova a okolí, jeho památek, v nichž trávíš nemalou část svého života?

To ano, historie je celkově krásná a moc zajímavá. Když se člověk pohybuje skoro každý den v historických budovách, tak to ho pak jasně ovlivní. A historie Tachova je taky perfektní, vlastně docela na dost malé ploše historického centra je řada památek. U nás na zámku máme pozůstatky základu hradní veže ze 13. století a hradby, které pamatují Karla IV. a pak památky barokní a i klasicismus a s jízdárnou architektura novorománská z poloviny 19. století. Vím, jak celá řada míst vypadala ve městě například v 19. století a pak po válce, porovnání s dneškem je pak zajímavé. V Tachově jsem vlastně od narození. Moc mám rád i Plzeň, město i pivo, centrum Plzně je moc pěkné, do školy jsem tam jezdil rád, ale vždycky velmi rád jsem se vracel zpátky domů. Nechápu, co bych dělal třeba v Praze nebo ve velkých městěch. Jedna paní mi říkala, že by mě velké město semlelo, že nejsem loktař, ať se snažím co nejvíc pracovat tady v Tachově, že tady budou výsledky vidět. Mám taky velkou radost z toho, jak se celkově město Tachov už dlouhá léta stará a vylepšuje svoje všechny památky, opravdu pečuje o pamětihodnosti výborně. To bude perfektní vizitka města i za dalších 100 let.

Se správou zámku, jízdárny, historických předmětů, s jejich dohledáváním, přípravou expozic, atd., atd. je jistě nemálo starostí. Co tě nejvíce zaměstnává – co tedy dá nejvíce práce?

Práce kastelána je opravdu různorodá. Když jsme s kolegyní Tikalovou před více než pěti lety nastupovali na zámek, tak byly všechny plánované zámecké komnaty prázdné, všechny nově vymalované, ale prázdné. S prací kastelána jsem tehdy vůbec neměl žádné zkušenosti, postupně tak všechno přicházelo, na začátku se základními věcmi mi moc pomáhal pan Rosendorfský, kastelán z Horšovského Týna. Prvně se dohledávaly a dojednávaly zápůjčky řady dalších exponátů a komnaty se tak dále a dále doplňovaly. Řadu nábytku i dalších exponátů taky lidé z Tachova a okolí darovali. To každý zámek taky jen tak nemá. První rok provozu byla i rekordní návštěvnost, protože i obyvatelé Tachova byli velmi zvědaví, jak novodobý - zařízený zámek bude vypadat. Je teda pravda, že těch pět posledních let uteklo hodně rychle a zámek zvenku i zvenčí je zařízenější a i hezčí. Nejtěžší a nekritizovanější byla velká úprava zeleně na předním zámeckém nádvoří, kdy se kácela i řada stromů, což bylo ze strany veřejnosti kritizováno, ale vysadily se hned nové stromy a už letos byl pohled na nádvoří veselejší. Ale všechny zahrady potřebují čas, to chce opravdu ještě pár let, to ocení až další a další generace. Celý zámek se ale velmi prosvětlil a opravdu jakoby více otevřel. Do komnat přichází i víc slunce. Loni se nám nejvíc obměnili brigádníci, tak to mě taky moc baví, učit nové průvodce. Rád jim přímo řeknu, co a jak je nejlepší v jaké místnosti povídat, kde potřeba víc přidat na hlase, odkud se kde povídá nejlíp, na co nejvíc dávat pozor, co jsou nejčastější dotazy turistů atd. To jsem vlastně takový malý učitel a to mě moc baví. V jízdárně už druhým rokem při prohlídkách pomáhají Hanka Muchová a Tomáš Machač a oba jsou obrovská budoucnost jízdárny. Jsou to už opravdu profesionálové, ale i kamarádi.

Tví přátelé, ale vlastně i lidé, kteří přicházejí na zámek, tě mohou zažít jako neustále dobře naladěného pohodáře. Dokáže tě vůbec něco rozčílit, vyvést z míry? A když, tak co?

Já opravdu chodím do práce rád a do práce se těším. Mám to vlastně do práce asi tři minuty a kolikrát si říkám, jaké mám štěstí, že můžu dělat to, co mě baví a ještě mě pak udělá velkou radost, že vidím i výsledky, když se něco povede. Práce kastelána mě naučila i trpělivosti, když se domlouvala např. zápůjčka jedné sochy, jednání trvala rok a půl. Pokaždé když teď kolem té sochy na zámku procházím, tak se trochu zasměju. Když se např. připravují mimořádné prohlídky a ty se povedou a návštěvnost je výborná, to je pak taky radost. Většina návštěvníků, kteří na zámek nebo do jízdárny přijdou proto, že se chtějí něco dozvědět, samozřejmě ví, jak se mají chovat. Provázím v jízdárně od roku 2007, a tak už teď třeba na začátku prohlídky v prvních 3 - 5 minutách poznám, jak bude prohlídka vypadat. Dost se vyčte i z tváří turistů, když vás lidi hned vstřícně pozdraví a smějou se a začnou se třeba i sami ptát, tak vlastně víte, že to bude fajn a že to bude veselé. Asi bych nemohl provádět turisty, abych tam šel už s tím, že jim nechci vyprávět, že tam jdu už otrávený. Samozřejmě taky se stalo, že si turista zlomil prst na schodech a jindy zase jedna paní omdlela, dvakrát jsme volali na zámek záchranku a i mě někdy nebylo dobře, ale to by ostatní turisté neměli vlastně ani moc zpozorovat. Celá prohlídka by měla proběhnout bez problému. Jízdárna, ta je tak velká, že opravdu většinu lidí nadchne a koukají a fotí, je to památka opravdu nevídaná. Tak tam mě z turistů úplně nikdo asi nenaštval. A nějací zvláštní blbě naladění návštěvníci byli, ale na to dost rychle zapomínám. Na zámku, tam jsou komnaty o poznání menší, tam se musí více povídat a zabavit tak návštěvníky. Je mi moc líto, když např. člověk povídá o knihách a obrazech a turisté v ten moment radši koukají z okna nebo si hrajou s mobilem, nebo mobil dokonce zvednou a začnou si vyřizovat telefonát. To mě pak naštve. Já si vážím práce každého člověka, ať to je uklízečka, instalatér, kuchař nebo cokoli dalšího, takže když už bych šel někam na prohlídku, snažil bych se tam podle toho chovat. Musím říct, že např. němečtí turisté si opravdu váží toho, že jim průvodce hodinu vypráví a věnuje jim tak čas. U nich a jinde po Evropě není vůbec bežné procházet po památkách s průvodcem. Myslím, že nic nenahradí přímý lidský právě tenhle asi typicky český styl prohlídek, pokud se můžete průvodkyně či průvodce přímo na něco zeptat a třeba i normálně popovídat, to přece nemůže nahradit sebelepší audio průvodce nebo nějaké promítání či prezentace. Každý člověk, se kterým se setkáte, vás nějak ovlivní. Taky myslím, že vůbec není ostuda, když přijdou dotazy od turistů na úplně detailní historii, když v ten moment neznám odpověď, také se přímo omluvím, že nedokážu dotaz zodpovědět. Samozřejmě bych si pak měl ale dohledat aspoň pár informací k tomu dotazu.

Mluvil jsem s několika lidmi, kteří Tachov navštívili. Třeba v Telči mi jedna paní řekla, když jsem se zmínil, že jsem z Tachova, že byla v jízdárně (nebo na zámku, teď už nevím) a ten zážitek, který celé skupině připravil svým výkladem průvodce – tedy Pavel Voltr – je neopakovatelný, skvělý, že lepší výklad ještě nezažila… Jak na tebe takové názory, kterých není málo, působí? Motivují tě nějak?

To díky, ale už jsem říkal, že v případě jízdárny je ale velká zásluha u samotné jízdárny. To ona sama udělá velký dojem, pak jen stačí postupně a pěkně v klidu vyprávět, mám to za ta léta ve Světcích už vypozorované. Když například svítí slunce, je polovina úspěchu zaručena. To, že návštěvníci na konci zatleskají a poděkují, to potěší opravdu vždycky. Člověk to přece povídá jim a ne sobě. S velkou většinou těch lidí se už určitě v životě nikdy nepotkám, tak jsem i rád, že jim aspoň na chvíli udělám radost a že se i něco nového dozví. Doba je celkově velmi rychlá, nemůžu po nikom. ani po dětech, nebo po seniorech chtít, aby si pamatovali a přísně poslouchali hodinový historický výklad. Myslím, že historický výklad může být i odlehčený i veselejší, ale nesmí to skouznout k hloupostem nebo k totální komedii - to bych nikdy nechtěl. A památky si to nezaslouží. Nikdy se nechci lidem podbízet, ani na druhou stranu dělat machra a sebevědomě je poučovat. Myslím, že by to i rychle prokoukli. Chyba by taky ale jistě byla, aby průvodce památku, ve které provází, taky řádně jakoby ,,neprodal" a provázel tak stylem - to jste jako mohli jet radši i někam jinam. Je jasný, že se člověk nezavděčí všem, s tím odlehčením výkladu se musí taky někdy velmi opatrně, někdo nesnáší sebemenší vtipy a velký pozor na nějaká politická srovnání a tak. To jsem už mockrát narazil a turisté v rámci jedné skupiny se začali hádat právě kvůli politice a volbám. Základní je historie památky a její představení - to je nejdůležitější. Když někdy i školní děti řeknou, že se jim u nás líbilo, že to bylo hustý - to člověka taky potěší. A když v dnešní době pak někdo i napíše a odešle ručně psaný děkovný dopis - to je velká radost, toho si pak opravdu moc vážím.

K tvým výkladům v jízdárně neodmyslitelně patří dobová uniforma. Jak se v ní cítíš? Vžiješ se do role knížete Windischgrätze?

První uniformu mám už od roku 2009, už je taky taková dost historická. Nosím ji pořád moc rád, ne tedy při všech prohlídkách, to ne, to pořád nejde, ale při mimořádných prohlídkách vždy. Myslím, že je to i pro mě takový svátek, než provádět v civilu. Organizačně to moc pomůže, protože i turisti rychleji zbystří podle uniformy za kým mají jít. Že bych se vžíval do role Windischgrätze tak to úplně ne, nejsem herec, to ne. Mě historické oblečení pak pomůže, že se za něj nějak jako schovám a míň se třeba pak i stydím a i jsem nějak takový sebevědomější. Historické památky a historické kostýmy to k sobě jasně patří.

A k tvým výkladům, které jsou samozřejmě hluboce profesionální, patří také nemalá dávka humoru. Proto asi ten úspěch. Je na takové provázení zámkem či jízdárnou složitá příprava? Jak náročné je zjistit si a dohledat třeba podrobnější informace ze života Windischgrätzů?

Jak jsem říkal, doba je celkově velmi rychlá, nemůžu po nikom chtít, aby si pamatovali a přísně bez hnutí poslouchali hodinový historický výklad. Jsme v Tachově a nikdy nebudeme jako zámek Hluboká nebo Lednice, nikdy nebudeme obrovské turistické cíle, ale zase můžeme u některých turistů totálně překvapit. Ono je fajn, když od nás turisté třeba nic moc neočekávají a my je tak dokážeme mile překvapit. Nejraději provázím velké skupiny, v nich se totiž většinou všichni nebo většina účastníků zná, to je pak moc fajn. Návštěvníky určitě ale nezajímá a myslím, že by něměli ani zjistit, že není všecko tak, jak by mělo být. Sám nesnáším takové ty negativistické připomínky nebo předávání blbých nálad a nechápu, proč bych měl někoho otravovat mými problémy, jsem celkově optimista, tak se snažím stejně přistupovat i k turistům. Oni přijedou, zaplatí si prohlídku a opravdu jsou to ve velké většině návštěvníci velmi veselí. Někdy prohlídky skončí a člověku to je i líto, se s těmi lidmi rozloučit. To veselí a humor nesmí být ale přitažené za vlasy, asi už dvakrát se mě pak ne tak veselí návštěvníci ve skupině zeptali, jestli jsem pod vlivem, že se pořád směju. Tak na to je potřeba taky dávat pozor. U mě opravdu alkohol při prohlídkách nepomůže, neběží mi pak rychlé spojení mezi hlavou a mluvením. A pozor, my jako průvodci nejenom při prohlídce povídáme, ale hlídáme i exponáty, ale dohlížíme i na celou skupinu.

O Windischgrätzích toho za ta léta už vím dost, ale stejně myslím, že ještě tak 20 - 30 let bude potřeba hledat informace další. Letos by mohli přijet na návštěvu potomci maďarské linie Windischgrätzů, to bych měl velkou radost. Z bývalého windischgrätzského majetku v Čechách je tachovský zámek a světecká jízdárna jednoznačně v tom nejlepším stavu.

Jak vypadá tvůj den, když nemusíš do práce? Dokážeš se od té profese nějak odreagovat, odtrhnout se od ní na pár hodin, myslet a dělat něco jiného? Čemu se třeba ještě věnuješ – relaxačně, odpočinkově…?

Když nemusím do práce, tak ale stejně si na zámek i jízdárnu vzpomenu. Ale v hlavní sezóně aspoň pondělky se snažím odjet z Tachova a mít trochu volno. Máme chalupu a tam je to pefektní, jezdíme tam od dětství, to je odpočinek a i jak se říká - vypnu. Moc si odpočinu i tak, že nemluvím. V lednu a v únoru budeme mít na zámku generální úklid, tak to bude takové jiné. A začnou přípravy na novou turistickou sezonu.