U filmu se traduje jedna zkušenost. Nejtěžší natáčení je s dětmi a zvířaty. Obě tyto „radosti“ neminuly filmový štáb při natáčení filmu Drsná Planina. K dětem se ještě dostaneme v dalších kapitolách. Dnes si budeme povídat o tom, jak jednoduché je něco napsat. Nepředstavitelně složité ale je představu ze scénáře zrealizovat.

Připomeňme si, jak se celá scéna s kancem měla objevit na filmovém plátně:

Na hlídce uvidí Vejvoda (Ladislav Potměšil) a August (Jan Kraus) z okna strážnice stádo divokých prasat. Výstřelem ze samopalu jednoho divočáka poraní. Ten jim ale uteče. Objeví se před nic netušícím kuchařem Karlíčkem (Jiří Lábus), který se pořádně vyděsí. Kanec se proti němu vyřítí, ale oba společně upadnou do vysokého sněhu. Karlíček je „mrtvý“ strachy, divočák mrtvý doopravdy. Když se večer vrací „střelci“ na útvar, tak hrdina dne Karlíček za svého kance dostává dovolenou.

Nic složitého, dokonce ani ne moc dlouhé. Ale jak to bylo při realizaci. Především nikdo z herců, kteří se podle ukázky měli dostat do kontaktu s divočákem, ho při natáčení neviděl. To je další důkaz, že film je velké kouzlo.

Z okna domku ve Žďáru bylo vidět, jak Jan Kraus a Ladislav Potměšil míří na stádo divokých prasat, která ovšem nikde nebyla. Tím jejich role skončila. Další záběr se dělal již bez herců. V pootevřeném okně se objeví hlaveň samopalu. Zbraň držel pomocný režisér Josef Loučím.

Filmový štáb se vypravil do obory u Horšovského Týna. Právě zde se trpělivě, celé dopoledne, čekalo na krátký záběr divokých prasat.

Další dny se projížděl na lyžích v lese u Caltova Jiří Lábus. Najednou se zastavil, něčeho se polekal, snažil se otočit a upadl do sněhu. Za chvíli pomalu zdvihl hlavu. Pouze oči prozrazovaly, že vidí něco neobvyklého. Ovšem nikdo z nás, kteří jsme u natáčení byli, nechápal co se děje a čeho se Jiří Lábus tolik vyděsil.

Nakonec přišlo to nejdůležitější. Bylo nutné odchytit jednoho živého kance a nechat mu zahrát velkou roli. Musel vyběhnout na cestu, zastavit se a upadnout. Kanec byl připraven pro filmování až na konci zimy a sníh, který by odpovídal stejnému množství, jaké bylo na cestě s Jiřím Lábusem, prostě už nebyl. A tak se vyjelo s filmovým štábem, kancem i odborníkem na lov zvěře do Krušných hor. Původní úmysl byl, že se divočák uspí nábojem, kterým se loví divoká zvěř v Africe. Divočák měl vyběhnout na cestu, a tam upadnout. Ovšem jaké bylo překvapení, když postřelený kanec poskočil, jako kdyby se do něho bodlo a začal před zraky udiveného lovce i filmařů mizet v lese.

Trvalo to několik hodin, než ho chytili a znovu připravovali na natáčení. Protože se už nedalo z časových důvodů riskovat, bylo nutné divočáka obětovat. Teprve později se zjistilo, že na divoká prasata speciální uspávací náboje nepůsobí. Někdo ze štábu jízlivě dodal, že měl režisér vybrat raději slona, nebo hrocha. S tím měl odborník na lovy zaručené zkušenosti.

Dva týdny byl zastřelený kanec uložen v mrazícím boxu, aby mohl být nakonec vystaven pro poslední záběr této epizody. To bylo ve stodole před útvarem, kde je „hrdina lovec“ Lábus oslavován a Jan Kraus pronese památnou větu: „To je ale KANEC…“

Jen na okraj. Ten mrtvý kanec bylo jediné zvíře, které bylo při natáčení zabito. Například „zastřelený“ pes u hájovny byl pouze uspán a druhý byl dokonce ušetřen i injekce a byl použit efekt od mistrů zvukařů.

Jiří Kalaš