Před hřbitovem v Plzni zastavil autobus, ze kterého vystupovali podivně oblečení smuteční hosté. Spolu s nimi i vojáci v ještě podivnějších uniformách. Navíc nevypadali vůbec nijak smutečně naladěni. Náhodní chodci se za nimi ohlíželi a kroutili hlavami. Až jeden si všiml nápisu na autobusu a vysvětloval ostatním: „To jsou filmaři.“

Zástupce vedoucího výroby mával rukama a ukazoval, kam se má skupina přemístit. Mezi pomníky byl vykopán hrob, vedle kterého stála rakev. Kolem poházeny věnce, každý se stuhou. V koši vedle otevřeného hrobu bylo množství kytic, které začali lidé ze štábu přidělovat ženám.

„Tak prosím klid… Rád bych si vyzkoušel první záběr. Všichni budete stát nad rakví a byl bych rád, kdybyste byli patřičně smutní. Smrt kamaráda a blízkého člověka není důvod k veselí…“

Mezi smutečními hosty byli tachovští „herci“ Vladimír Novotný, Hermann Vojtěch, František Přibáň a pár lidí z Plzně. Vladimír si konečně mohl vzít své sváteční šaty. Na hlavě měl tmavý klobouk a ve tváři smutek. Opět byl na svou roli dokonale připraven. Bral to tak poctivě, že i ve chvílích pauzy, kdy se ostatní vesele bavili, byl Vladimír tak dokonale smutný, že mu pomocný režisér řekl: „Vláďo netvař se tak strašně smutně. Já si budu opravdu myslet, že ti někdo umřel. Nech si to až to pojedeme naostro.“

To už ale přijížděla po hřbitovní cestě dvě auta, přivážející herce oblečené do vojenských uniforem a smutečních šatů. Viděli jsme Jiřího Bartošku, Ladislava Potměšila, brněnské herce i herce z Bratislavy. Se všemi se šel režisér pozdravit a vysvětloval jejich herecký úkol. To už ale lidé i ze vzdálených míst hřbitova začali zvědavě pokukovat po veselých truchlících nad rakví.

„Nezdá se ti, že nám chybí Ivan?“ zeptal se Ladislav Potměšil Jiřího Bartošky.

„Neblbni, ten je přece v rakvi.“

„Jó, a co se mu stalo,“ pokračoval poťouchle Ladislav.

„Tak ticho… Trochu úcty k mrtvému,“ volal na rozjásaný dav režisér. „Teď bych vyžadoval opravdový smutek. Pojedeme naostro.“

Kamera si prohlížela tváře herců i komparsistů, kteří opravdu ve svých tvářích dokonale zahráli smutek nad ztrátou mladého života.

V dalším záběru se měla spouštět rakev do hrobu. Ovšem prázdná rakev se komicky pohupovala na lanech. „Stop. To by nešlo. Prosím vás dejte tam nějaké kameny, tady odtud to vypadá strašně,“ volal na lidi ze štábu režisér.

O pauze, při které se hledaly kameny, začalo být mezi truchlícími opět veselo. Někdo z herců řekl, jestli by nebylo lepší přivézt Ivana Vyskočila a rakev zatížit s ním.

Asi po hodině byl i tento záběr hotov a zbývalo vyjádřit soustrast pozůstalým. Snad právě na tomto hřbitově jsem si začal uvědomovat profesionalitu herců. Jako mávnutím proutku se z bujarého veselí změní tvář každého z nich tak, že později divák na plátně je plně přesvědčen o opravdovosti jejich prožitého smutku.

Jen my jsme po dnešním dni věděli, že filmový pohřeb může být i velká legrace.

Buldok – Jaroslav Soukup

Ten večer bylo volno. Pamatuji si, že v hotelu Jitřenka v Konstantinových Lázních seděl u okna režisér Jaroslav Soukup, který se ve třiatřiceti dočkal režijního debutu. Ještě neměl zdaleka vyhráno a bylo na něm vidět únavu, ale i nesmírné odhodlání.

Chvíli jsme si zavzpomína-li na naše první setkání v Praze, od kterého uplynulo již dvanáct let.

„Je mi líto, že se tento film nemohl natočit jako dvoudílný. Představ si, že mi to zdůvodnili tím, že pro distribuci není únosná delší metráž. Ani bys nevěřil, kolik nádherných scén jsem musel vypustit. Navíc se vše muselo přepisovat do zhuštěné formy. Proto je ve scénáři neobvykle mnoho scén. Jó, už jsi slyšel, že si na mně štáb stěžoval?“

Udiveně jsem se na režiséra podíval.

„Prý je terorizuji. Já si ale myslím, že mám spíše buldočí povahu. Prostě nechápu, že si někteří lidé myslí, že můžou vyspávat, flákat se po hospodách a nezajistit včas scény, které musíme ráno točit. Nejhorší je, že svolali schůzi a mysleli, že se jim budu za šlendriánství omlouvat. Tak to se spletli. Nechal jsem některé odvolat. Tak jako jsem přeobsadil herce, kteří na role nestačili. Ustupovat nebudu.“

Tak nějak se odvíjel náš podvečerní rozhovor, při kterém jsme popíjeli meruňkovici. Z vyprávění jsem pochopil, jak moc mu jde o film a jak si přál dokázat divákům, že umí točit. Dokázal to celým svým dalším životem.

Na Barrandově před natáčením svého prvního filmu pracoval jako scénárista. Dokonale zvládal tajemství dobře napsaného příběhu. Již tehdy mi vyprávěl, jak chtěl točit historické filmy, které by vyprávěly o lidech s podobnými postoji k životu, jako dnešní současníci.

Uměl se vypořádat se všemi žánry, které známe. Jen namátkou, točil filmy dobrodružné, historické, sportovní, romantické, politicko-psychologické, hudební, milostné, romantický horor a především komedie. Právě těmi se prosadil u diváků. Televize stále opakují jeho Diskopříběhy, Kamarády do deště, Byl jednou jeden polda a Jak ukrást Dagmaru.

Proč se o něm zmiňuji jako o člověku s buldočí povahou? Především proto, že mnozí režiséři, když je vyhodili z Barrandova po roce 1989, rezignovali. Neměli dost odvahy začít hledat v nových podmínkách finanční zdroje a nepřestat natáčet. On to dokázal. Na všechny své další filmy, a bylo jich sedm, sehnal peníze. Do puntíku splnil všechny podmínky smluv s obchodními partnery. Na všech filmech se podílel jako spoluautor, režisér i jako producent. Dokonce jednu chvíli zvažoval i samostatnou distribuci svých filmů.

Každý, kdo s ním spolupracoval, musí uznat jeho nesporné profesionální kvality. Zároveň ne každý vydržel obrovské pracovní nasazení, které režisér rozdával, ale nikdy nešetřil ani sebe. Objevil mnoho herců, které proslavil a kteří by nikdy nezískali tak velkou popularitu, kdyby je neproslavil ve svých filmech.

Ovšem ten večer, kdy jsme sledovali západ slunce v Konstantinových Lázních, měl ještě vše před sebou. Byl mladý a zcela zaujatý prací na filmu, který věnoval lidem z okresu Tachov. Dnes, krátce před šedesátkou, se nevzdává. Chce natočit čtvrtý díl „Poldy“. Dnešní film je totiž nejen umění, ale i obchod, který má nelítostná pravidla.

Sny o obrovské filmařině zůstaly asi v tom hotelovém pokoji.

Jiří Kalaš