Klaksony zní nenávistí a zlobou

Napsala Tachovská Jiskra 26. srpna 1968

Při první i druhé generální stávce byli tachované svědky podívané, při níž se leckomu stáhlo hrdlo. Na tachovské náměstí přijely všechny autobusy tachovské ČSAD, které nebyly na lince, seředily se a v určenou hodinu, s přesností mužů, zvyklých této ctnosti, stiskly jejich ruce tlačítka klaksonů, aby tak daly zaznít svému vášnivému protestu. Stisk rukou, které jsou vytahané od tvrdé práce u volantu, od práce nanejvýš zodpovědné a těžké. Při čtvrteční stávce přijely na tachovské náměstí tři okupační obrněnce. Okamžitě okamžitě se rozezněly klaksony autobusů a neumlkly, dokud se okupanti neotočili a nezmizeli za rohem náměstí. Autobusákům patří náš obdiv. Silnice totiž není tím nejbezpečnějším místem.

Povídka počínající písmenem „P“

Přicházel pěkný podzim. Příroda pokojně předávala plody pěstitelům. Podniky plnily plán, pionýři procvičovali písně. Prostě pěkná pohoda. Pro pitomce příležitost projevit se. Pět přiblblých (přitroublých), paralýzou prolezlých politiků, potřebovalo pro posílení prestiže prokázat přátelství. Podumali, propracovali plán, pak pravili: „Pomůžeme prastaré Praze! Překrásná pohostinná Praha poděkuje, potom proplatí patřičný peníz.“ Provedli přípravu pomocí procvičování padesáti „přátelských“ pluků poblíž Prahy. Potom pozvolna poodešli. Pak přišla připravovaná paráda. Po půlnoci projeli pokojným pohraničím. Příliš pospíchali. Počítali: při plnění programových perspektivních plánů, pod palbou pušek, přijde pomáhat polovička Prahy. Po poledni potom postavíme prodejný parlament. Přijmeme poděkování, postřílíme patrioty, potom pohovoříme pro podporu prevoschoditělstva Podgorného.
Počítali – přepočítali. Přišel pořádný průser. Při přepadení Praha povstala, povstal proletariát, povstali patrioti. Pak president přes pohrůžky počal projednávat, podniky přestaly pracovat, předsedové podepisovali petice, proletariát pomaloval ploty, patrioti pokryli plakáty průčelí paláců. Pomáhala policie, pomáhali poslanci. Pro pět přiblblých politiků přišla pekelná pohroma.

Právě přepočítávali: projezdili plno paliva, prostříleli přespříliš patron, pohřbili přátelství, poničili pole, posrali parky, paláce, postrádají prestiž…
Proto požadujeme: Polibte, pěkně prosíme, patriotům prdel, pak plavte, přiblblí, paralýzou prolezlí pitomci!
Poklona!

Petr Janata

Slovo čs. vojáků

Napsala Tachovská Jiskra 22. srpna 1968

S rozhořčením odmítáme okupaci naší republiky vojsky Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, německé demokratické republiky, Polské lidové republiky a SSSR a pevně a jednoznačně stojíme za PÚV KSČ, vedené s. A. Dubčekem, vládou ČSSR, vedenou s. O. Černíkem a presidentem ČSSR s. L. Svobodou. Neuznáváme žádné jiné představitele, kteří údajně požádali o obsazení ČSSR vojsky uvedených zemí. Jsme rozhodnuti zachovat klid a rozvahu, přesně plnit rozkazy ministra národní obrany s. A. Dzúra, vyplývající z usnesení UV KSČ v čele se s. Dubčekem, vlády se s. Černíkem a presidenta s. Svobody. Důrazně žádáme okamžitý odchod okupačních vojsk z území ČSSR.

Příslušníci vojenského útvaru 4447 Tachov

Svatba za Dubčeka

V sobotu odpoledne došla na náš redakční stůl ta snad nejneobvyklejší rezoluce z neobvyklých. Pod slova, která dnes píšeme a vyslovujeme všichni, pod podporu Dubčekovi, Svobodovi a všemu spravedlivému co žádáme, se podepsala nevěsta se ženichem a všichni svatebčané. Přejeme jim o to šťastnější manželství, oč nešťastnější pro náš národ jsou tyto dny.

Uvedla Tachovská Jiskra 26. srpna 1968

Celník z Rozvadova: Věšeli jsme vlajky na půl žerdi

Celníkem na hranicích v Rozvadově byl v roce 1968 Jan Kvietok z Tachova. Tu noc, kdy jednotky spřátelených vojsk přestoupily východní hranici měl službu, a tak věděl vše, jak říká, z první ruky. „V rozhlase jsme slyšeli volání, že vojska překročila hranici, a abychom vzbudili své známé. Po nějaké době se potom rádio odmlčelo,“ vypráví Jan Kvietok. „Všichni jsme doufali, že tato situace nestane. Ale stalo se a za několik dnů obsadili ruští důstojníci i Rozvadov,“ pokračuje ve vyprávění.

Těch několik dní využili na přechodu k tomu, aby nějakým způsobem dali najevo svůj nesouhlas. „Věšeli jsme vlajku na půl žerdě. To dokonce vyfotografoval jeden kameraman teleobjektivem z německé strany. Druhý den to vyšlo v novinách a nám to dost přitížilo. Musel jsem odejít ze služby,“ uvádí Kvietok. Teprve až po dlouhých letech se rozvadovský celník Jan Kvietok mohl vrátit do služby.

An der Grenze: Fahnen auf halbmast

Noviny vycházející v Horní Falci popisovaly situaci na fotografii z Rozvadova: „Na hranici: Vlajky na půl žerdi. Smutek a rozhořčení všude v ČSSR. Zde vyvěšují čeští pohraniční úředníci na přechodu ve Waidhausu vlajky na půl žerdi. Dávají tím prokazatelně najevo své mínění o vstupu cizích vojenských jednotek. Bezmocně a se skřípajícími zuby museli sledovat, jak tanky rolují přes českou hranici…"

Železný netvor

Na tento čas se váže mnoho vzpomínek, ale jedna mi nejde z mysli celých 40 let. Bylo mi tenkrát 15 let, končili jsme devítku a nastupovali po prázdninách do různých škol a učilišť. Já se chystala na stříbrské Gymnásium, tenkrát ještě na náměstí. S kamarádkou Danou Kučerovou (dnes Ligačovou), jsme byly jednoho, myslím sobotního, odpoledne na procházce a jen tak bloumaly Stříbrem, když jsme se staly svědky otřesné události. Byly jsme v místě křižovatky ulice Benešova a Boženy Němcové, já byla skoro doma (dům č.130, později zbourán), když jel pán na malém motocyklu, možná zn. Pionýr a uhýbal hodně ke straně, skoro až k Pauchům (dům , kde byl obchod a byty - dnešní Kamila), aby dal volný průjezd blížícímu se sovětskému obrněnému transportéru nebo tanku, to už si nepamatuji přesně. Ten nevím, co dělal, místa bylo dost, ale zatáčka, zkrátka pán i s motocyklem skončil pod tímto železným netvorem. Z něj úplně v klidu vylezl příslušník sovětské armády a šel se podívat, co vlastně způsobil. Pak v klidu, na rozdíl od nás, my se třásly jak osiky, nalezl zpátky a vozidlem manipuloval tak, aby bylo možno pána vyprostit. To už ale přibíhali zdravotníci, přijela sanitka, neboť, tenkrát OÚNZ, dnes Zdravotnické zařízení, bylo na dosah, je v téže ulici.

Za další měsíce, možná roky, jsem občas potkala pochroumaného pána, o holých, po těžkém úraze, který naštěstí přežil a nevím, zanechal-li úraz trvalé následky. Na duši určitě a to i na té mé.

Tento příběh jsem vyprávěla již asi mnoha lidem z mého blízkého okolí a vždycky si na něj vzpomenu v souvislosti s oněmi, dnes již historickými událostmi a taky vždycky, když potkám toho pána, pana Perlíka.

Marta tehdy Mašková, dnes Lindová

Před rozhlasem šlo o život

Jiří Zrůst z Málkova na Tachovsku byl přímým účastníkem srpnových událostí roku 1968. Jako řidič rozvážel tiskoviny po Praze a jeho autobus, se kterým tehdy jezdil, stál napříč jedné ulice na Smíchově a bránil vjezdu spřátelených vojsk. „Autobus stál přes silnici u smíchovských garáží. Ta situace se dokonce objevila v dokumentu České televize. Jezdil jsem s linkovým autobusem už od roku 1966,“ vypráví Jiří Zrůst. „Začátkem okupace bylo ještě možné jezdit po Praze, tak jsme rozváželi různá zvláštní vydání novin. To ale netrvalo dlouho. Přišlo období, kdy nejezdilo vůbec nic. Vzpomínám si na krušné chvíle, které jsem zažil před budovou rozhlasu. Tam se dost střílelo. Šel jsem tenkrát za manželkou na Vinohrady, a na vlastní oči viděl, co se dělo na Václavském náměstí, jak Rusové stíleli na muzeum,“ uvádí nynější obyvatel Málkova.

Proč jsou hajní tak zarostlí?

Jan Kalser z Horšovského Týna pracoval celý život jako hajný a dodnes má vzpomínku na okupační vojska. „S hajnýma z okolí jsme si řekli, že se nebudeme holit, dokud vojska od nás neodejdou. A jak jsme řekli, tak se stalo,“ říká Jan Kalser. „Od 21. srpna jsme ani nechodili do lesa. Měli jsme strach. Čas ale ubíhal a okupanti ne a ne odjet. Měli jsme už tehdy plnovous, když nás zastavil na lesní cestě ruský vůz a z okénka se naklonil nějaký důstojník. Ptal se proč jsou tady všichni hajní tak zarostlí? Odpověď zněla, protože jste tady,“ vypráví svůj příběh hajný Kalser, který dodnes nosí plnovous.

Nápis na věži radnice ve Stříbře

„Vojska přišla tuším ve čtvrtek, a ta noc ze soboty na neděli byla hrozná. V rádiu vysílali informace o stanném právu a tehdy nás napadlo napsat nějaký nápis na radnici ve Stříbře,“ říká František Samec ze Stříbra. „Bylo nám pětadvacet let. Museli jsme nějak získat klíče od zamčené radnice. V noci kvůli nám zasedala rada města, a ráno jsme opravdu dostali klíče od věže. Karel Žáček se uvázal na lano, já jsem ho jistil, a Pavel Šnajdr stál dole a podával nám barvy. Když jsme byli v nejlepším, a Karel visel bezmocně na laně, tak na náměstí vjeli Rusové,“ říká František Samec. Nápis na věži stříbrské radnice ´svoboda Dubček a CCCP damoj´ byl ještě několik týdnů. „Myslím, že díky tomu pak dostala věž nový nátěr,“ dodal Samec. „U kina na křižovatce stálo ten večer velké množství lidí. Měli transparent s nějakým textem, co tenkrát psali. Když se objevila vojenská kolona, tak je dav vždy nasměroval někam jinam. Nakonec se jim je podařilo nadirigovat do Alešovy ulice, která končila v polích. Pak to tam bylo ještě dlouho rozryté od toho, jak se otáčeli,“ uvádí František Samec

Nápis na radnici ve Stříbře.


Redakce Tachovského deníku připravuje na srpen vzpomínkové fotoreportáže z událostí roku 1968, které krutě poznamenaly nejen Tachovsko na další dvě desetiletí. Dvacátého srpna 1968 ve 23 hodin vojska pěti „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR překročila hranice Československa, a tím zcela obrátila tehdejší vývoj…

Obracíme se na naše čtenáře s žádostí o pomoc

Máte doma dobové fotografie zachycující události roku 1968 na Tachovsku? Redakce vás žádá o jejich zapůjčení. Rádi je otiskneme a uveřejníme na internetových stránkách. Stačí zavolat na telefonní číslo 724 953 691 a domluvit podmínky zapůjčení snímků. Nebo je možné napsat na antonin.hribal@denik.cz

(Snímky můžete také samozřejmě donést do redakce Tachovského deníku. My je oskenujeme a obratem vrátíme)

Byli jste přímými účastníky událostí? Uvítáme vaše postřehy, komentáře, názory… Pište nebo volejte na výše uvedené kontakty.

Čtete také: První den srpnové okupace v Praze