Jedno z rodových sídel kdysi mocného západočeského rodu Švamberků se rozkládá na čedičové kupě u Kokašic nad údolím Hadovky a díky kostelu sv. Máří Magdaleny na jeho temeni je vrch dobře rozeznatelný z moha míst v okolí. Jedny z nejkrásnějších pohledů jsou z luk pod Domaslaví a dokud tu nevyroste nový les i z hrany údolí (nad mlýnem), další z blízkých Ovčího vrchu a Milovského čihadla …
Jaro na Krasíkově je rozlítané a rozezpívané a rozkvetlé. To je vidět na první pohled. Po skalách a sutích se kudrnatí desítky keřů nad kterými tu a tam vykukují koruny stromů. Ty poslední „nezelené“ ostrůvky jsou jasany ztepilé. Čekají na listy nejdéle a právě jim vyhovují vlhčí a dobře živené půdy na místech destrukcí zdiva hradu a dvora v podhradí. Stejná místa vyhovují dymnivkám dutým, jejichž rozkvetlé koberce – alespoň pro mne – medově voní. To jsme tak někde v půli dubna. Ještě dříve vykvétají jaterníky, bažanky, sasanky, pižmovky, kopytníky, mochny a plicníky. V druhé půli dubna přijde čas prvosenek jarních a vstavačů bledých. Žlutá květenství jakoby povstanou nad přízemní zelenou džungli tvořenou listy desítek druhů bylin.
O vstavači bledém jsem psal již v článcích o výskytu orchidejí na Tachovsku. Je to opravdu vzácný druh a vlastně jeho objev někdy kolem poloviny 90. let minulého století otevřel otázku legislativní ochrany biotopů ve svazích pod hradem. Nakonec zde byla v roce 1997 na necelých 4,5 ha vyhlášena přírodní památka Krasíkov.
Docela obyčejné (u těchto rodů bez odborného posouzení však člověk nikdy nemá jistotu) pampelišky žlutí kolem prvního máje nádvoří před opravovaným kostelem a již opravenou zvonicí. Je to nádherná doba. Pozorný návštěvník najde cestou ke zbytku paláce a okrouhlé věže v trávě ukryté a divně pomuchlané hnědavé klobouky smržů. Spolu s kačenkami a ucháči, které na teplomilných čedičích Tachovska též nacházím, jde o skupinu převážně jarních hub. Převážně proto, že například ucháč čepcovitý, rostoucí naopak ve vlhkých lesích, fruktifikuje koncem léta a na podzim.
Po botanické chvále Krasíkova by bylo skvělé přejít rovnou k ornitologii, entomologii a dalším podobným „-giím“. Nechci si však hrát na vševěda, u některých motýlů a ptáků jsem jen pouhým obdivovatelem jejich krásy a ne znalcem jejich jmen a životů. O broucích ani nemluvě. I tak si dovolím tvrdit, že krasíkovská kupa je jedním z biologicky nejbohatších míst našeho regionu.
Co tedy ještě dodat? Vrch Krasíkov dosahuje do nadmořské výšky 631,6 m a leží na okraji Bezdružické vrchoviny. Kdo by se chtěl dočíst něco více o rodu Švamberků, tomu připomínám, že v roce 2006 vyšla kniha Jiřího Jánského: Páni ze Švamberka, pětisetletá sága rodu s erbem labutě. Pohybujeme se přece v kulturní krajině plné stop minulých časů …
Miroslav Trégler
