Díky jeho pěstitelským úspěchům tak má rodina a blízcí přátelé vždy na Vánoce zajištěn přísun čerstvých doma vypěstovaných grepů, mandarinek, pomela, pomerančů a dalších na naše zeměpisné poměry neobvyklých plodů.

Jeho pěstitelskou vášeň ovlivnil před mnoha lety vedoucí restaurace Jitřenka v Konstantinových Lázních, kam Jiří s rodinou vyrazil za švagrovou, která zde pracovala, na oběd. „Já jsem tehdy uviděl ty jeho citrusy a bylo mi jasné, že tohle přesně chci taky zkusit,“ vzpomíná pěstitel, který ač je několik let v důchodu, ale i tak se od rána do večera nezastaví.

Filipojakubská noc v Tachově opět přilákala velké množství návštěvníků. Bohatý program všechny nadchl.
Veselí a hry ovládly Tachov. Filipojakubská noc bavila všechny

V té době kromě běžné zeleniny a ovoce pro potřeby rodiny sobě pro radost pěstoval také kaktusy. Ty obratem rozdal a vrhnul se po hlavě do shánění citrusů. Jeho začátky však trochu připomínají komedii. „Objížděl jsem služebně okres a tak, jak jsem někde zahlédl, že ženské mají různě v květináčích vypěstované citrusy ze semínek, které si samy zasadily, tak je přemlouval, aby mi je daly. Mnohé za zákusek na výměnu kývly,“ směje se. Od známého, který pracoval jako zahradník na pražském hradě, dostal ve stejné době první tři rostlinky – pomeranč, citron a mandarinku, z nichž pak dělal rouby právě na sehnaná pláňata. „Kde jsem se naučil roubovat?“ podivil se otázce. „No přeci děda mi to naučil,“ odpověděl s tím, že s dědou roky rouboval běžné ovocné stromky.

Jeho zálibu ovlivnil značně také Zdeněk Vobořil, se kterým ho kdysi svedl dohromady osud na Štědrý den. „No tehdy jsme se tak zapovídali, že jsem přijel domů už když byla na stole štědrovečerní večeři,“ směje se na celé kolo Jiří. „Tehdy byly děti malé, tak jsem se opravdu zlobila,“ ještě po letech se alespoň na oko čílí manželka Danuše, která muže v jeho aktivitách jinak vydatně podporuje. „Aby nepodporovala, já jí zase pomáhám s jejíma kytičkama,“ brání se Jiří.

Zdroj: Deník/Monika Šavlová

Se Zdeňkem Vobořilem pak založili v Tachově spolek Citrusář, kde se scházela parta podobně naladěných nadšenců. „Objížděli jsme různě společně po republice semináře, vyměňovali si rouby. Po revoluci se však spolek rozpadl,“ vypráví citrusář.

Manželé Šlechtovi obětovali svému koníčku často i část bytu. „Dokud jsme neměli skleník, většina rostlin se na zimu stěhovala do bytu. A to včetně banánovníku,“ vzpomíná dále Jiří. „Bylo to někdy až otravné, v bytě se nedalo pořádně hnout,“ přiznává určité komplikace Danuše Šlechtová. Situaci vyřešili pořízením skleníku, který je dostatečně vysoký na to, aby splnil podmínky, které některé z citrusů potřebují.

Jiří Šlechta neváhal pěstovat také kávovník. „Byl krásný na pohled, když plody dozrály,“ má stále před očima nevšední podívanou. „I kafe jsme si upražili,“ dodává jeho paní. A jak jim chutnalo? Přestože ve většině případů mají manželé na věci shodný názor, tady se rozcházejí jejich chutě. „Bylo silné a dobré,“ tvrdí paní Danuše. „Nebylo vůbec dobrý,“ má jasno Jiří. Ten ve svém počínání zažil i drobná zklamání. „Kdysi jsem si koupil papáju, ale nechal jsem ji tehdy zakřehnout a bylo po ní,“ přiznává se Jiří.

Májka a pálení čarodějnice v Rozvadově.
Podívejte se: Májky vyrostly po celém Tachovsku

V současné době se návštěvníkům, kterým Jiří umožní vstup do svého království, naskytne pohled na kvetoucí mandarinku. Ale zrovna tak na rostlince uvidíte téměř zralé citrony a květy současně. „Citron prostě kvete po celý rok. Na jedné rostlině pak rostou současně květy a plody v různých stadiích,“ vysvětluje vášnivý pěstitel. A do oka padne na první pohled kumkvat obalený plody. „Sklízíme ročně kolem padesáti kil citrusů. Není to mnoho, ale pro radost je to tak akorát. Většina dozrává před Vánocemi, tak máme každý rok originální dárky pro přátele a samozřejmě dostávají ovoce především děti a vnoučata,“ vypočítávají manželé Šlechtovi. „Víc protopím než kdybych si to koupil, ale koníček nelze přepočítávat jen na peníze,“ razí názor vitální senior. Ušetří akorát za hnojivo neb díky malému hospodářství může svoje milované rostlinky přihnojovat kravským hnojem. A pak prý ušetří také za víno, neboť prý neodolal a vysadil si za pozemku malou vinici. „Sklízíme kolem třista kilo, takže si děláme červené i růžové, vloni poprvé i bílé. A všechno se povedlo. A pomalu ze sklepa ubývá,“ mrká šibalsky očima Jiří Šlechta.