Ostrov u Stříbra – Kousek od Stříbra začala výstavba dvou průmyslových areálů, před stavbou samotnou byl ještě proveden archeologický průzkum. Ten, jak dnes už víme, přinesl spoustu zajímavých a vzácných nálezů.

Na místo přijely desítky pracovníků, kteří archeologům pomáhaly. A tak jsem si po jedné reportáži řekla, proč to také nezkusit, co to obnáší? Už jsem si zahrála zbrojnoše v divadle, dělám humanitární pracovnici pro děti na klinice v Plzni, měním si v bytě zásuvky i vypínače, tak co si zahrabat na poli? Nemůže to přece být těžší, než na zahradě.

Čepice debilka

Po domluvě s vedoucím technikem přijíždím jedno dost chmurné pondělí do Ostrova. Cestou stírám déšť ze skla a hudruju, že jsem si nemohla vybrat lepší den, jak na práci, tak na focení, světlo je prostě v háji a voda všude.

Manžel byl na mě hodný, sice se podivně vyjadřoval o mém zřejmě chybějícím IQ, ale přesto mi půjčil teplé pracovní boty, montérky s lacly, zateplenou bundu. Syn mě také podpořil, z jeho pokojíku ke mně přibyla čepice „debilka" a polštářek pod kolena. Samozřejmě zabalený do igelitu. Rukavice, reflexní vesta, foťák, psací potřeby, svačina, toaletní papír. Snad mám vše?

Nohy těžknou blátem

Pan Jan Bařinka, hlavní technik výzkumu,  mě snad ani nemohl poznat. Předal mě do rukou kolegy Jirky Hrubého z Plzně. Ten hned pochopil, že ho budu zdržovat v práci, ale na neochotu si nemohu stěžovat. Přišla jsem jako jedna z posledních, na poli už všichni makali od sedmi, jen pár lidiček dorazilo na osmou. Někteří měli oranžovou vestu, jiní žlutou, to bylo takové rozlišení, pro kterou partu pracují.

Po cca jednom kilometru cesty se dostávám ke svému pracovnímu čtverci. Čím jsem blíže, tím mám těžší nohy. Ovšem ne ze strachu, ale mokré bláto má prostě vynikající přilnavost k obuvi. Vyfotím si kolegu, se kterým budu pracovat, pak kus pole, o kterém mi tvrdí, že je na něm vidět půdorys nějakého dávného objektu (sama nevidím nic). Po bližším zkoumání uznám, že vidím dvě barvy zeminy, tmavší a světlejší (kdo by to řekl), a že to tedy má skoro tvar kruhu.

Vyfasuji navlhlou špachtli, což hned u mě evokuje vzpomínku na film Pupendo. Objekt je označen dvěma hřebíky po delší straně a kolíkem s číslem sektoru. Jak mi Jirka hned vysvětlil, rozdělování čísel bývá největším kamenem úrazu, seznam objektů se musí pořád hlídat, aby se najednou nesešla dvě stejná čísla. Položím polštářek na zem a zakleknu. Špachtlí skoro odborně provedu přímý řez uprostřed objektu rovnoběžně se širší stranou. Jedna půlka zůstane netknutá, ze druhé poloviny se odstraní výplň objektu až do změny podloží (světlá půda a  jíl). Asi hrabu moc pomalu, každý mě s úsměvem pozoruje. Zřejmě nejsem dobrá slepice, ale mám strach, že třeba zničím něco vzácného. Za deset minut mě rozbolí koleno po operaci a uvědomím si, že tak to asi nepůjde. Zaujmu poloindiánský posed, roztáhnu nohy kolem objektu a hloubím dál. Dostane se mi hlubokého uznání, jak rychle jsem pochopila správnou pracovní pozici. A hloubím, každý kamínek převaluji v ruce, jestli to třeba není keramika a zase hloubím. Naštěstí už neprší, ale je lezavo a já potřebuji na záchod.

Kam chodí archeologové čůrat?

Mám si vybrat. Buď se vrátím kilometr k TOI TOI budce, nebo kilometr do hospody v Ostrově, nebo pár desítek metrů za val. Hm, tak za val. A hele, už tady někdo byl, jen tak tak se vyhnu hromádce. A hele další, no to jsou objekty k pohledání. Nebo k ohledání? Spěchám a najednou se celá opotím. Mám reflexní vestu, pod ní zimní bundu, pod ní teplý svetr a teprve pod ním senzační lacle na montérkách, které nejdou rozepnout. Věšák nikde, bobky všude, holt přírodní podmínky, kdo pozná, jestli mám na oblečení mokrou hlínu, nebo něco jiného?

Vítězně se vracím k fleku. U mé brašny kouří Miki, bulharský přistěhovalec. Povídáme si. Práce mi jde od ruky, myslím si, ale když přijde hlavní technik, pochopím, že jsem se jen tak nimrala. „To se musí takhle." Kop, kop, hup, rovný řez, hlínu odhodit, nebabrat se tolik, vidíme, že tam nic není. Za chvíli je hotovo. Teď přijde na řadu administrativa, věčný postrach všech pracujících. Popíšu pěkně za sebou.

Ach, to papírování

Před akcí vytýčit, přidělit číslo, nafotit.

Po akci přidat trasírku (červenobílá tyč, která se dává na šíři objektu), pak severku – chytrému napověz – opravdu míří na sever. Někdy se přidá trasírka do hloubky objektu. Prakticky stejnou věc děláme už i na začátku.  A fotíme a navíc kreslíme. Vyfasuji od Katky milimetrový papír, tužku, metr a kreslím v poměru 1:20. (Haha, snažím se o počty a kreslení současně, byla bych druhý Picasso, jestli to někdo zveřejní).

Přidáme tabulku, je to taková ta, co mají děti na hraní a dávají na ni písmenka. Tabulka má v záhlaví číslo výzkumu a značení katastru obce. Pak číslo dané plochy, číslo půdorysu. Nakonec se označí kolík, ten má oranžovou barvu na kraji – to značí, že bylo geodeticky zachyceno, pak má číslo objektu, písmeno P - značí vyfoceno před, písmeno R, vyfoceno po. Pokud je tam křížek, bylo místo zrušeno, pokud jsou tam dvě čáry, je kompletně hotovo. Pokud tam kolík není, nabízejí se jen dvě varianty, buď tam vůbec nebyl a nebo jej někdo ukradl…

S výsledkem jsem spokojená, a tak se poptávám po okolí. Už vím, že to není jen tak práce se štětečkem, jak by se zdálo. V horku je půda ztvrdlá na kámen, musí se kropit a dřít se s krumpáčem. V dešti plavete v bahně s nudlí u nosu. V zimě je půda zmrzlá, nad místem se postaví stan a ráno v pět se tam zatopí agregátem, aby do sedmi trochu půda rozmrzla. Každý druhý má nějakou drobnou památku na ruce či noze, jak se kopl motykou, či řízl o něco v zemi. Přes den žijí archeologové o svačinkách z ubikace, někdy mají to štěstí jako v Ostrově, že je na dosah hospůdka s teplým jídlem.

Drápalík

Tam jsme také vyrazili. Nezastírám, že mi to dělalo dobře mít u stolu hordu prima chlapů. Dala jsem si guláš s cibulí a pivo – nealko, při práci se totiž alko nesmí. Jak mi všichni se smíchem řekli, opilý vidí dvě jámy a spadne vždy do té pravé.

V čele sedí pán, kterého oslovují jako Drápalíka. Pořád přemýšlím, odkud to jméno znám, jestli jsme se třeba už nepotkali. Celý stůl se baví na můj účet, nebo spíše na Drápalíkův, a já se tak dozvídám příběh jako z televize. Před asi sedmi lety tento pán usnul po práci na poli. Znaven spal tak hlubokým spánkem, že jej přejel kombajn. Skončil v nemocnici s pohmožděninami, a aby to nebylo málo, nějaký dobrý kamarád tam na něj zavolal redakci bulvárních novin a senzace byla na světě. A hned dostal přezdívku Drápalík jako byl ten ve filmu Vesničko má, středisková. Opravdu jsem si to ověřila, když na internetu dáte do vyhledávače kombajn a archeolog, tak článek vyjede. Smála jsem se tak, až mi  guláš zaskočil (Vím, že není správné se smát cizímu neštěstí, ale když k tomu byly barvitě popsané i detaily, nemohla jsem si pomoc. Bohužel jsou nepublikovatelné).

Bylo mi mezi nimi dobře, i když počasí mohlo být lepší. Slíbila jsem, že ještě za nimi přijedu, jsou fajn parta.

Domů jsem přijela s červenými tvářemi, dobrou náladou a blátem až za ušima. Jen dcera mě docela ranila, když mě viděla po návratu domů, vykulila oči a řekla: „Mami, jsi to ty? Ty jsi dělala reportáž mezi bezdomovci, nebo jdeš někam žebrat o podporu?"

No jo, no, rodina vás vždycky podrží, ale moje pěkné zážitky to nepřehlušilo.

Martina Sihelská