Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jezdili jsme po kolejích 
s Kryštofem Harantem

Bezdružice –/REPORTÁŽ/ Bezdružická lokálka je krásná a naše, říkají láskyplně lidé, kteří po železnici z Bezdružic do Pňovan pravidelně cestují.

10.8.2012 4
SDÍLEJ:

S Jiřím Bízkem jsme se vypravili na železničí šichtu.Foto: Josef Holek

Už pětatřicet let k ní neodmyslitelně patří i zdejší patriot, strojvedoucí a obrovský nadšenec Jiří Bízek. S ním jsem na trati strávil polovinu šichty.

„Začal jsem už ve středu odpoledne, dnes brzy ráno začíná ta druhá půlka," vítá mě ve čtvrtek usmívající se strojvedoucí, když odemyká obrovská vrata bezdružické výtopny, kam den před tím zaparkoval motorák hrající současnými barvami největšího českého železničního dopravce. Na obou koncích je pak bílým písmem vepsáno jméno Kryštof Harant. Je to stroj, který nám bude dnes dělat spolehlivého drážního společníka. Hodinky ukazují několik minut po půl čtvrté ráno. Venku je tma a já si gratuluji, že jsem si vzal bundu.

Ranní probouzení

Pan Bízek ale nemá moc času. Než se motoráček probudí, chvilku to ještě potrvá. „V první řadě musím zapnout baterie, veškeré ovládání je elektrické, takže tímto dodáme energii do všech obvodů. Druhým krokem je kontrola provozních náplní," prozrazuje strojvedoucí a odchází do prostoru cestujících, kde zvedá podlahové víko. Pod ním se skví naftový, šestiválcový agregát LIAZ, který známe z autobusů Škoda ŠM 11. Klasickou olejovou měrkou zkontroluje stav oleje a otevírá další poklop. Pod ním je hydrodynamická převodovka. I do ní se musí nalít olej. „Všechno je v pořádku," konstatuje a nezapomíná ani na kontrolu vody ve vyrovnávací nádrži. „Můžeme startovat," říká Bízek vesele. Nechápu, jak může být v tuhle ranní dobu tak svěží. „Zvyknete si, já už jedu takovou šichtu tento týden podruhé," usadí mě a uvelebuje se na řídícím stanovišti. Otáčí klíček, spíná tlačítko a motor začíná vrčet. Nezařadí, jen pootočí volič převodovky do polohy „jízda". „Vůz musí i perfektně brzdit. Musím proto nafoukat do hlavních jímek vzduch a vyzkoušet brzdu. Udělám klasickou zkoušku brzdy hnacího vozidla," jmenuje pan Bízek další úkon. „Až bude tlak, budeme mít i brzdu, a to je v podstatě po ránu vše," uzavírá popis probouzení stroje.

S Jiřím Bízkem jsme se vypravili na železničí šichtu.

Rozsvěcuje světla a pomaličku vyjíždí z depa. Začíná svítat. Jiří Bízek si ještě odemkne výhybky a přesune vůz na kolej blíže k nástupišti. „Než je ale odemknu, musím na to dostat souhlas od dirigujícího dispečera, který sídlí v Pňovanech. Jedná se totiž o posun," vysvětluje a bere do ruky klíče. „Klíč pasuje do výhybek ve všech dopravnách na trati. A aby nebylo těch klíčů tolik, je vytvořená takzvaná závislost. To znamená, že odemknete jednu, tam si vyndáte další klíč a jdete k další a další," ukazuje na krabičku u výhybky, ve které je schován zámek.

Zatopí nám

Letmý pohled ještě mžourajícím okem na hodinky mi říká, že za minutu odjíždíme. Jsou čtyři minuty po čtvrté hodině. „Já vám zatopím," chlácholí mě mašinfíra, když vidí, jak zmrzlý usedám na skromné sedátko v kabině strojvedoucího. Dal bych si pár facek za to, že jsem si vzal jen kraťasy, sandále a lehkou bundu. „Já jsem zvyklý," mává rukou strojvedoucí a odbrzďuje. Pákou v levé ruce přidává plyn. Vlak se sametově rozjíždí. Žádné cuknutí. Nic. Jen kola se odvalují po kolejnicích. S přidáním plynu už ale vnímám ono tradiční „hdnc – tdnc". Skákavý zvuk vzniká pochopitelně při přejezdu kolejnicové spáry.S Jiřím Bízkem jsme se vypravili na železničí šichtu.

Na lázně

První zastávka je ta v Konstantinových Lázních. Protože nikdo nenastupuje, jedeme dále do Kokašic. Tady ale zastavit musíme, protože na návěsti svítí červená. Jiří Bízek opouští stanoviště a vybíhá do zdejší dopravny, kde na ovládacím panelu zmáčkne tlačítko, které uvede do chodu výstražné světelné zařízení na nedalekém přejezdu. Za pár vteřin se červená mění na zelenou.

Projíždíme tichou přírodou. Není se čím kochat, ještě jsou vidět hvězdy. Míjíme zastávky Břetislav, Strahov, Cebiv, Lomnička, Trpísty a Blahousty. Před koncem naší první štreky se probírám úplně a povídáme si. „Naše trať je takzvaně dirigovaná. Provoz je tedy zabezpečovaný podle předpisu D3," zmiňuje jakýsi řídící systém. „Laicky řečeno, na trati není žádné zabezpečovací zařízení a jízda vlaků se děje na základě telefonického souhlasu dirigujícího dispečera," říká a já si jen matně uvědomuji, že pan Bízek před jízdou dával radiostanicí hlášení zmíněné osobě. „Všechen pohyb, který se týká posunu nebo jízdy vlaků, musí být s jeho svolením. On může udělit souhlas k jízdě vlaku do určité dopravny, kde se musím ohlásit a vzít si další souhlas. V dané dopravně musím ohlásit příjezd, aby za mnou mohl vyjet další vlak. Dirigující dispečer si eviduje, v jakém traťovém úseku má vlaky a podle toho uděluje souhlasy." To už ale přijíždíme na nedávno rekonstruované nádraží v Pňovanech. Je rozsvícené, v dáli už se začíná rozednívat. Čtyřiadvaceti­kilometrovou trasu zvládáme za třiačtyřicet minut.

Za chvíli nazpět

Za tři minuty pět vyjíždíme zpět k Bezdružicím. Nikdo nenastoupil, a ani z osobního vlaku ze Svojšína, na který jsme čekali, nikdo nepřišel. Projíždíme přes železný most nad přehradou Hracholusky, míříme do lesa a za pár minut přijíždíme za Trpísty, do míst, kde je sklad obilnin. Jiří Bízek jede opatrně, přesto ale těsně před námi přebíhá rodinka divočáků, strojvedoucí brzdí. Máme štěstí, kaňouři přežili adrenalinový přeskok bez újmy. A mašina koneckonců také. V pět hodin a čtyřicet minut „přistáváme" zpět v teplé bezdružické dopravně.

Je hlad. Po cestě vytrávilo. Jiří Bízek je na takové situace dobře připravený a vybaluje vepřový řízek, chléb a zeleninu. Panečku, to je snídaně pro chlapa. Já skromně vybaluji dva nugátové croissanty, které jsem v noci a potmě našmátral v domácí spižírně. Paní pokladní nám vaří kávu. V šest deset se strojvedoucí zvedá. „To už jedeme?" ptám se zmateně. „Jo, za dvě minuty," odpovídá Bízek. „To kafe si vezměte s sebou. A upijte si ho, ať si ho nevycmrndáte," upozorňuje mě uklidňujícím hlasem pokladní. Opět usedám na minisedátko a dáváme si trasu podruhé. Z téhle reportáže se mi nebude chtít. To vím.

Zamlžená romantika

Přes náspy se valí mlhy, přelévají se. Slunko, které právě vychází, jim dává zlatavý tón. Příroda se začíná probouzet a louky i pšeničná pole dráždivě voní. Mezi houštinou klasů vykukují srnci. Z vlaku na vysokém náspu vidíme i kolouchy. Opodál se krčí lišák a u trpístského silničního mostu plašíme hejno koroptví. Scenérie jako z filmu. Á propos. Víte, že se na pňovanském železničním mostě natáčelo několik filmů? Ne? To nevíte, že vám za humny řádil s Hummerem Vin Diesel? No vidíte, také bych to ani netušil, kdyby mi to nadšenec a znalec zdejších poměrů, Jiří Bízek, neřekl. Bylo to na jaře 2008. Točilo se tady i v květnu 1999. Tehdy natáčela německá televizní společnost PRO 7 snímek s pracovním názvem Poslední transport. „Karlovarský tranzistor (lokomotiva, pozn. red.) přebarvený do filmových barev představoval, spolu s hlubinným vozem se speciálním kontejnerem, jaderný transport. Toho se zmocnili teroristé a nezbyla jim jiná možnost, než vlak vpustit na nepoužívanou trať a tam ho i s mostem vyhodit do povětří. Filmování probíhalo v noci. První den natáčení měl strojvedoucí za úkol přejet s tímto vlakem přes most a pyrotechnici pod ním odpálili ohňové nálože. Pád z mostu a potopení vlaku se dotáčelo v ateliérech," vzpomíná Bízek na akční scény. Druhou noc si zde zahrál jeřáb ze Starého Plzence. „Při natáčení byl most nasvícen reflektory a působil velice impozantně," povídá dále.

S Jiřím Bízkem jsme se vypravili na železničí šichtu.Ejhle, jsme opět v Pňovanech, dnes už podruhé. Procedura se opakuje. Přejdeme si do kabiny na druhé straně vlaku a čekáme na osobáky z Plzně a Chebu. Po sedmé ráno vyrážíme směr Bezdružice. Tam s díky vracím hrnek se zbytkem ledové kávy. V dopravně prohodíme pár slov a dvanáct minut po osmé ranní vyjíždíme na třetí otočku. S tratí jsem se už seznámil, postupně přistupuje více a více lidí. Ať přijedeme do kterékoliv stanice, v níž stojí cestující, pan Bízek obvykle ví, o koho jde. „Jsou to naši stálí cestující," upozorňuje. Všechny dobře zná. „To bude se zákaznickou slevou do Zadních Skvrňan, že," přivítá nastupující s úsměvem a já usedám mezi cestující. „Lokálkou jsem jezdila sedmnáct let do práce, do Cebivi. Trať znám skoro dokonale, dalo by se říci, že znám každý pražec," popovídala si s námi Libuše Blašková. „Ráda si trať projedu jen tak. Sedmnáct let je dlouhá doba. Nezapomenutelná," uvedla. Paní Blašková ale s námi nejela do práce, vypravila se za kamarádkami do Plzně. „Místo auta jsem z nostalgie využila vláčku."

Vše při starém

V Pňovanech se neděje nic nového. Přijíždí plný vlak, přijíždí turisté, maminky s dětmi, které se vypravily na Gutštejn a jedou do Strahova i lidé, kteří jedou do Bezdružic. Panuje pohodová letní atmosféra. Jiří Bízek se na každé zastávce vykloní z okénka a ještě cestující na odchodu pozdraví. Se známými tvářemi prohodí informaci, kdy zase pojedou. No, není to krásná drážní romantika?

Před čtvrt na jednu vyjíždíme na poslední, čtvrtou otočku. Rutina. Nic nového, slunko svítí, pozorujeme, jak bagry zarovnávají pole po stavbě plynovodu Gazela. Před druhou odpolední jsme zpět v Bezdružicích.

Má ji pod kůží

Na panu Bízkovi na první pohled vidíte, že trať miluje, že je jí doslova okouzlen. Vlezla mu pod kůži. „Představte si ale, že jsem nikdy nechtěl skončit na lokálce," konstatuje natvrdo, čímž mě vytrhuje z letargie. „Vždycky jsem chtěl být strojvedoucím. Po maturitě na průmyslovce jsem nastoupil do depa v Chebu a chtěl jsem jezdit na velkých lokomotivách. Jenže v době mého začátku, chyběl v Bezdružicích člověk, tak mě kolegové oslovili. Kývnul jsem, udělal jsem zkoušky a koncem sedmdesátých let jsem nastoupil," vzpomíná za jízdy. „Napřed jsem byl na nákladní dopravě a od poloviny devadesátých let jsem na osobákách." Dnes si život bez ní nedovede představit. Uvědomuje si ale, že sen jezdit na velkých mašinách, se mu už asi nesplní. „Myslím si, že příroda a atmosféra lokálky vše vynahradí. Je nenahraditelná a nezapomenutelná," říká nadšeně. Z reportáže se mi fakt nechce…

Autor: Josef Holek

10.8.2012 VSTUP DO DISKUSE 4
SDÍLEJ:
Lukáš a Ladislav Hudlerovi na mistrovství světa v Irsku a spolu s dalšími členy týmu EH Security System na základně v Tachově. Foto: Deník/Jiří Kohout a Archiv L. Hudlera
12

FOTO: Hudlerové přivezli z Irska úctyhodnou sbírku medailí

Žáci 1. třídy Základní školy Mánesova Stříbro, s třídní učitelkou Hanou Kalistovou a asistentkou pedagoga Pavlou VavřičkovouMohamed Omar Badawy, David Bacher, Milena Bojdová, Marie Eliška Čečková, Alex Eremiáš, Hana Heřmanová, Natálie Jonášová, Nelly Kais

NAŠI PRVŇÁČCI: dnes představujeme prvňáčky ze ZŠ Mánesova ve Stříbře

Hokejisté Tachova nastoupí doma

Tachov – Po úvodním utkání krajské ligy mužů v ledním hokeji, nastoupí Tachov v dalším kole poprvé v nové sezoně na domácím ledě.

Přípravná třída pomůže lépe zvládnout první třídu

Stříbro – Od začátku září mají v Základní škole Mánesova Stříbro, kromě první třídy, ještě jednu první třídu, a to přípravnou. Jako jediné základní škole na Tachovsku se jí zde díky zájmu rodičů podařilo zřídit.

SLEDUJTE ON-LINE: Prezident Miloš Zeman dorazil do Plzně v dobré náladě

Plzeňský kraj - Sledujte s Deníkem návštěvu prezidenta v kraji. 

ZMĚNA: Výlov Regentu začne v pátek, termín ale může ovlivnit teplé počasí

Chodová Planá - Rybářství rozhodlo o změně, výlov Regentu začne nejspíše až v pátek, pokačovat se bude v sobotu. I tento termín není podle rybářů definitivní.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení