Původem pražský malíř se usadil v Okrouhlém Hradišti na Konstantinolázeňsku, kde ve svém působivém ateliéru, obklopený několika kočičími přáteli, tvoří. A pochvaluje si zdejší klid. Vždyť za plotem má les Hradišťského vrchu a z terasy bezkonkurenční výhled do okolní krajiny.

Mistře, jak dlouho už se váš život spojuje s Konstantinolázeňskem?

No už je to třicet let, zhruba od revoluce v osmdesátém devátém. My jsme tenhle dům a pozemek zdědili.

Takže odsud vlastně pocházíte?

Manželka. Zdědili jsme to po jejích rodičích. No a já si pak řekl, že bych si tady mohl postavit ateliér. Ten tu nebyl, tak jsem si ho sám navrhl. A řekl jsem si, že si sem budu z Prahy vozit práci. V Praze vlastně pořád ještě bydlím, mám tam také ateliér, ale s přibývajícím věkem tady setrvávám stále více. Do Prahy jedu tak jednou za týden, nebo když je potřeba. Ale většinou už patřím sem. A tím jak jste tady, uděláte si tu svoje kamarády, přátele, zvyknete si na tu samotu, na klid, ticho.

Ten klid tu musí být neskutečný. Vždyť vy jste na kraji vesnice, u lesa. Když pomineme tu silnici, která ale není zas tak blízko ateliéru…

Je pravda, že já nevím o nikom, když jsem v ateliéru. Dobře se mi tu pracuje. Tím pádem už jsem takový naturalizovaný občan Konstantinových Lázní.

A více práce už teď asi uděláte tady?

Ano, ano. V Praze už minimálně. Pražský ateliér jsem poskytl ženě, protože ona je galeristka a ateliér ke své práci potřebuje také. Takže jsem se pozvolna začal přesouvat sem, pak přicházely ty kočky, které mne potřebují…

Jste především portrétista. Portréty malujete na zakázku, nebo spíše podle toho, jaká tvář vás zaujme?

Jsem v penzi, takže je to pro mne živobytí. Ale abych začal od začátku. Portréty dělám od mládí a ty herecké, to jsou většinou moji přátelé a kamarádi. Před lety mi řekli Pepo, připrav z toho výstavu. Jenže když za mnou přijde člověk, že chce portrét, já ho udělám, on si ho odnese a obraz je pryč. A jak se etablovat na trhu, že jste portrétista? Tak jsem v devadesátých letech namaloval několik portrétů známých lidí, výstavu, která měla úspěch, objela kus republiky. Ale jinak mi portréty vlastně nezbývají. Samozřejmě, že si je zadokumentuji.

A tvoříte podle živého modelu, nebo podle fotografie?

Také se stává, že někdo řekne, že bude sedět. Ale já ho vždy varuji, to není za dvacet minut hotové (úsměv).

Za dvacet minut vás nakreslí na Karlově mostě, ale to není portrét, to je karikatura…

Tak. Ale v mém případě byste mohl počítat třeba i s patnácti hodinami sezení.Já se snažím o charakterový portrét. O výraz.

Věnujete se ještě něčemu jinému kromě portrétů?

Ano, mám ještě tak zvanou volnou tvorbu. Samozřejmě na portréty nestojí fronta, a tak dělám ještě mistrovské kopie.To je zvláštní kapitola. Na tom se každý učil. Každý začínající se učil na kopiích. A mě ty kopie baví, protože si tak přes staletí podávám ruku se starými umělci. Já třeba Rembrandtovi podám ruku a řeknu mu Chlapče, tady jsi to zvoral, to si nedotáhl. A tady jsi byl dobrej, já to po tobě neudělám, cos tam míchal? Dělám třeba kopie Vincenta van Gogha, kterého považuji za absolutního geniálního malíře. Jenže, on byl pěkné čuně. On měl tu paletu zaplácanou barvami a dával k sobě barvy, které vlastně k sobě vůbec nepatří. A vy je musíte rozečíst na tom plátně. Ale je dokonalý, těžko se jeho kopie dělají.

Říkáte mistrovské kopie, to znamená, že kopírujete zcela přesně, nebo si tam třeba přidáte něco svého?

Ne, to musí být úplně přesné. Chodí klienti, kteří si přejí kopii a já se vždy ptám - chcete ten obraz takový, jaký byl v době vzniku, nebo ho chcete se zubem času? Také přišel zákazník, který chtěl udělat kopii známého Goyova obrazu Saturn požírající svoje dítě. To jsem odmítl, řekl jsem, to ne, to dělat nebudu, o tom by se mi zdálo… Já se s tím obrazem musím dostat do takového osobního kontaktu, abych ho dokázal namalovat. Tohle ale ne…

No a co váš vztah k impresionistům a Monetovi?

To jsem dělal pro Hollywood kopie obrazů Clauda Moneta a oni chtěli, aby byly co nejvěrnější. A tak jsem si ho zamiloval a vůbec impresionisty. Imprese je zvláštní, zajímavá, má to půvab… No já když jsem byl v Giverny, kde Monet působil, tak jsem se dostal do němého úžasu. Také svah, pod ním domeček, dole tekla Seina. Jako tady u mě, akorát, že já tu mám Hadovku, na kterou nevidím (úsměv). Ale prostředí vlastně stejné, bylo mi strašně blízké.

Čím vás to prostředí tady, v okolí Konstantinových Lázní, poutá?

Tak hlavní věc, žádná industrie. Je tu příroda, voňavý vzduch, to mě tady drží. Ačkoliv jsem Pražák, tak jsem netušil, že jsem až takový přírodní typ. Mám tu i bezva kamarády a je tu i skvělá kultura. A líbí se mi, jak se tady ta kultura dělá. Když tu třeba vystavují borští výtvarníci, tak ženy napečou cukroví, připraví domácí chlebíčky, jednohubky. Je to takové strašně lidské, příjemné, domácí.

Když jste zmínil kulturu, tak můžeme zmínit i osobnosti, které sem jezdí - Oldřich Dudek, Ivan Mládek, Felix Slováček a další. Řadu z nich jste sem prý dostal vy?

Ano, to jsou moji přátelé. Abyste tomu rozuměl, já jsem z Prahy utekl, protože třeba ve čtyři ráno - mám byt v centru - někdo zvonil. Pepo, my jdem z recepce, můžeme na chvilku? A já žádnou práci neudělal. Tak jsem prchl sem. A když za mnou přijel Olda Dudek, zamiloval se do tohoto kraje až neskutečně. Ivan Mládek je můj kamarád od dětství a když za mnou přijel, také si tento kraj oblíbil. Všichni moji kamarádi teď o tomto kraji mluví jako o ráji.

Neděsíte se, že to bude za chvíli jako v Praze, že vám ve čtyři zazvoní u vrátek?

Děsím, pravda (smích). Ale říkám všem, aby napřed zavolali a tak se alespoň můžeme domluvit.

Co plánujete do budoucna?

Už loni jsem dostal takový nápad a zdejšímu starostovi se to zalíbilo. Vedle restaurace Pohoda v Konstantinových Lázních je takový borovicový háj. A já bych tam chtěl udělat venkovní výstavu svých věcí. A bude se jmenovat Břečka v háji. Obrazy pověsíme na stromy, na surovo, uděláme malování na živo, takovou performanci, takové pohodové odpoledne. Pak přišel koronavir, tak jsme to odložili a zkusíme to příští rok.