Na nesmělém nástupu tohoroční vegetace se jistě podepsaly silné únorové holomrazy, neboť v nižších vrchovinách a pahorkatinách západních Čech v té době opravdu nebylo mnoho sněhu. A tak nacházím v polostínu zatím „napůl“ otevřené květy jaterníků, párek podbělů u cesty, z pořád studeného břehu potoka lezou první červené devětsily a lýkovce u hájenky pod Potínem mají pouhá poupata. Přitom právě lýkovce byly mými největšími favority. Proto se od hájenky nelinula jejich omamná vůně, jež se v době kvetení doslova vtírá do nosu – problém tedy nebyl v mé týden trvající rýmě. Jo a víte, že tu vedle těch typických karmínových kvetou i smetanově bílé lýkovce? Už jsem o tom kdesi psal.

Údolí Úterského potoka mezi Úterým a Šipínem by se bez nadsázky dalo nazvat „Údolím starých mlýnů“. Vždyť některé mlýny jsou tu již několik století. Na tabuli naučné stezky u Žižkova mlýna pod Potínem se například dočteme, že mlynář Hlaváč je na Hlaváčově (Hlaváčkově) mlýně (v místech přítoku Blažimského potoka) uváděn údajně roku 1460. Osudy mlýnů jsou různé, ale o nich jsem nechtěl psát.

Pro úsek údolí mezi ústím Dolského potoka a mlýnem zvaným Barvírna je typickým prvkem rozlehlá nivní louka, rozhodně jedna z největších v celém povodí. V předjaří zatím bez kytek (tedy bez kvetoucích kytek), počkejte o pár týdnů později, mám to vyzkoušené. Teď a tady nás louka „školí“ ze špatně zvolené obuvi. Kdepak kecky nebo botasky, příště se vrátím k osvědčeným pohorkám. Takhle tu rýmu nevyléčím. Mezi prvními „probuzenými“ denními motýli bývá každoročně babočka kopřivová. Právě ona nám zpestřuje cestu k mlýnu Barvírna a nechá se i vyfotit. Pak se zvedne z vyhřátého placáku a rychle někam frnkne.

Kdo chodí kolem Úterského potoka, toho nepřekvapí ostrůvky loňských suchých pérovníků pštrosích pod olšemi, nádherné sosny na kamenitých stráních či skály obalené i v zimě sytě zelenými osladiči. Nepřekvapí ho ani občasný masivnější výskyt jedle bělokoré na sutích. Osobně se domnívám, že v údolích západočeských potoků, řek a říček bývaly dříve jedliny naprosto běžné. I ony podlehly lesnickému zjednodušení, stejně jako doubravy, javořiny či bučiny a byly vyměněny za tržně upotřebitelnější dřeva smrková, borová a modřínová. Zbytky přirozenějších lesů – co se druhové skladby týče – tak zůstaly na skalách a skalnatých stráních, dřevorubcům hůře dostupných. I tak jsou tato extrémní stanoviště často osázena smrčky.

Než jsme proti proudu došli k místu, kde se do Úterského potoka vlévá potok Nezdický, přece jen jsme byli odměněni pohledem na rozkvetlé koberce kytek. Šlo o sněženky, jejichž výskyt v přírodě našeho regionu se považuje pouze za zplaněný, nikoli přirozený. Kdo ví, jak to s těmi sněženkami je. Pravdou zůstává, že doprovází věrně lidská obydlí. Kdo z vás nemá na své zahrádce sněženky? Nicméně pohled na bílé ostrůvky na druhé straně potoka je moc milý. Kdyby nebylo předjaří a neležely nám mu nohou zbytky ledů, určitě bychom se za bílými zvonečky přebrodili. Nakonec sněženky kvetou i v Potíně a to přímo u turistické cesty, takže přivoníme si tam.

Naším cílem byl soutok potoků Úterského a Nezdického. Cíle jsme dosáhli, ale ještě se nějak musíme vrátit k autu. Návrat stejnou cestou jsme zavrhli, čímž jsme se „odsoudili“ ke šplhání divokou roklí a k výhledům z lučních plání u Bezdružic.

To první bylo únavné, to druhé úžasné. Z luk jsou mimo jiné vidět Křivce jako na dlani, za nimi Stěnský vrch a o něco dále přes obzor se klenoucí souvrší Třebouňského a Branišovského vrchu. Občas se kdesi dole zaleskne nízkým slunce nasvícená věž úterského kostela. Já tuhle scenérii už dlouho považuji za nejkrásnější obraz krajiny Tepelské vrchoviny. A první květy za nejlepší pozvánku k jarním výšlapům do přírody … ať je to kdekoli.

Jaro a slunce vás může zbavit splínů, rýmy a dalších najmenovaných neduhů.

Miroslav Trégler