Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Každý den překonáváme sami sebe, své hranice

Stříbro, Plzeň – /ROZHOVOR/ V posledních letech se stal pouliční parkour jejich smyslem života, způsobem, jak přemýšlejí.

6.6.2012
SDÍLEJ:

V AKCI. Parkour trénují v tělocvičně, pak zdolávají různé betonové překážky. Běh a skok je často doprovázen saltem. Foto: Archiv P. Bolečka

Skočit třímetrovou zeď, přehoupnout se přes zábradlí, seskočit deset schodů a ještě při tom udělat salto. Nemožné? Ne pro tři přátele, kteří společně vyráží do ulic města, aby si užili adrenalinu. Nechápavé kroucení hlavami přihlížejících i potlesk kolemjdoucích. Zavrhovaný i uznávaný, takový je pouliční parkour, kterému se věnují tři mladí muži ze Stříbra a Plzně. Deníku odpověděli na několik otázek. Richard Beneš ze Stříbra se v současné době připravuje na přijímací řízení na vysokou školu. Je mu dvacet let. Lukáš Dostal ze Stříbra je sedmnáctiletý mladík a studuje na Středním odborném učilišti Domažlice obor kadeřník, již druhým rokem. Petr Boleček z Plzně momentálně dodělává přijímačky na vysokou školu.

Jak jste se dostal k parkouru a kdy to bylo?

Richard: Asi tak před sedmi lety pomocí internetu. Začali jsme tehdy s kamarády jen tak blbnout a trošku to zkoušet, ale uvědomili jsme si, že bez pořádného a systematického tréninku to nepůjde.

Lukáš: K parkouru jsem se dostal na internetu. Ukázal jsem videa z tohoto sportu mému kamarádovi Richardovi. Hodně nás to vzalo, tak jsme ho chtěli vyzkoušet. Hned jsme zjistili, že nás to bude bavit hodně dlouho. A pravda. Dnes už je to sedm, osm let, co aktivně trénujeme.

Petr: Od dětství cvičím bojová umění, takže jsem k tomu měl vždy blízko. Bylo to v roce 2006 tuším. Tehdy ještě nikdo, alespoň v Česku, neznal název parkour a náhodně jsem na něj narazil pod označením street climbing. Nevěřil jsem vlastním očím a okamžitě jsem si umínil, že to chci umět také. Ještě ten den jsem šel ven to zkusit a vlastní hloupostí a nezkušeností jsem se vrátil domů s naraženými patami.

Co bylo motivací, dělat takovou disciplínu?

Richard: Motivace je u každého různá. U mě je to tak, že mě to opravdu moc baví. Líbí se mi pohyb a baví mě vymýšlet nové pohyby a kreace. Ke všemu mám rád adrenalin a rád překonávám sám sebe a své hranice.

Lukáš: Zábava a odlišnost od ostatních sportů a tělesných aktivit.

Petr: Nejdříve pravděpodobně čistá zvědavost a dostatek volného času. Ale čím hlouběji se člověk dostal, tím více ho to pohlcovalo. S postupným zráním, jak schopností tak osobnosti, se pochopitelně motivace mění. Dnes převažuje pocit svobody a jistoty. Naučil jsem se věřit sám sobě a svému tělu a došlo mi, že nic není nemožné.

Kde a jak trénujete?

Richard: Trénujeme, kde se dá. A pokud je to možné, tak každý den. Dvakrát týdně se scházíme v plzeňské Sokolovně, abychom v „bezpečí" potrénovali složitější pohyby a zbytek týdne trénujeme venku, kam vlastně tahle disciplína patří.

Lukáš: Tento sport vznikl venku a myslím, že venku by měl zůstat. Tělocvična je dobrá na trénování těch těžších skoků, ale všechno se v ní dělat nedá.

Petr: Kdekoliv a jakkoliv. Parkour nemá žádné hranice, omezení. Snažíme se samozřejmě chovat maximálně ohleduplně vůči lidem i okolí. Neskáčeme nikomu po autech, nelezeme na zahrady apod. Vtip je v tom, že čím více má člověk schopností, tím více dokáže využít prostředí kolem něj. Kreativní lidé mají obrovskou výhodu.

V AKCI. Parkour trénují v tělocvičně, pak zdolávají různé betonové překážky.  Běh a skok je často doprovázen saltem.

Kde provozujete parkour?

Lukáš: Pokud jde o města, tak Plzeň, Stříbro a občas Stod, kde studuji na učilišti již druhým rokem.

Kde je to super, které místo máte nejoblíbenější?

Richard: Nejradši mám velká města, protože mi přijde, jako by proto byla stvořena. V Plzni mám nejradši park na Slovanech, v Praze Vltavskou zastávku metra a ve Stříbře prostor okolo školy Gagarinova.

Lukáš: Nedá se říct, že je nějaké místo nejlepší. Každý spot, místo kde se trénuje, je sám o sobě nějak výjimečný.

Petr: Nejlepší byl Kulturní dům u Radbuzy. Zídky, terasy. Tak členitý a různorodý objekt jinde v Plzni není. Často jezdíme do okolních měst, Prahy, Přeštic…

Setkáváte se s nepochopením veřejnosti?

Richard: Setkáváme se s nepochopením, ale i s pochopením či dokonce s obdivem. To je různé, někomu se tato aktivita líbí a rád se dívá na lidi, kteří se umějí pohybovat. Někteří na to koukají, jako že jsme nevděčná mládež, která zničí všechno, co jí stojí v cestě.

Lukáš: Hlavně u starších spoluobčanů, ale není to tak hrozné jako před pěti lety. To lidé volali policii pomalu hned, jak nás zahlédli.

Petr: Dříve to bylo horší. Vždy se snažíme vysvětlit, co děláme, případně se omluvíme a jdeme pryč. Stává se, že se lidé zastavují a se zájmem nás pozorují, někdy pochválí. Povědomí o parkouru určitě roste.

Jaký nejlepší kousek jste skočil?

Richard: Nejlepší pro mě je, když se o nějaký skok či flip dlouho snažím, trénuji ho po částech a po nějaké době mé úsilí přinese své ovoce a ono se to podaří. V poslední době se mi vybavuje akorát double butterfly twist z převýšení, protože to jsem zkoušel už od Vánoc a konečně jsem to dotočil.

Petr: Každý má jiný styl, vkus a názor. Stejně jako se nedá určit nejlepší hudební skladba na světě.

Váš největší úraz?

Richard: Tak úrazů jsem už pár měl. S problémy s kotníky se potýkám pořád, ale nejvážnější bylo asi přelámané zápěstí.

Petr: Jenom spousta otlučenin, boulí a škrábanců. Nikdy nic vážného. Parkour není extrémní sport. Není o nic nebezpečnější než ostatní formy pohybu. Jde hodně o psychickou stránku věci a trénink.

Koncem května se v Mnichově konalo celoevropské setkání, kterého jste se účastnil. Je odlišný parkour v Čechách a v Evropě?

Richard: Parkour je pořád parkour a je takový, jaký si ho člověk udělá a co je tomu ochotný obětovat. Každopádně úroveň se zvyšuje, v Evropě, ve světě, ale i v Čechách. V Mnichově jsem měl možnost poznat parkouristy a freerunnery z různých zemí Evropy a můžu klidně říct, že čeští nadšenci této aktivity jsou v Evropě docela uznávaní.

Při pyžamovém bálu ve Stříbře

Popište, co se dělo v Mnichově?

Richard: Fam Jam v Mnichově bylo vlastně takové soustředění, jaké bývá ve sportech. Bylo tam pozváno 25 runnerů z celé Evropy, jakožto trenéři a ti se po celé tři dny věnovali výuce. Všechno probíhalo v přátelském duchu.

Lukáš: Podstoupili jsme řadu tréninků pro zdokonalení našich pohybů a seznámili jsme se s mnoha lidmi, kteří v tomto sportu vynikají.

Co konkrétně si odnášíte ze setkání?

Richard: Myšlenka, kterou jsem si přivezl je: Nic není nemožné. Samozřejmě jsem si přivezl spoustu nových pohybů, kombinací, nápadů a možná můžu říct i přátelství.

Lukáš: Dobrý pocit o tom, že to, co trénuji k něčemu je, ale že se stále mám co učit.

Co vám tato disciplína dává?

Richard: Adrenalin. Ale i seberealizaci, možnost vidět svět jinak a neustálou chuť překonávat sám sebe a své hranice.

Lukáš: Radost, přátele, zábavu, pohyb. Myslím, že je to opravdu dobré využití volného času. Lepší než se jen tak poflakovat, kouřit, pít nebo brát drogy.

Petr: V posledních letech se parkour stal náplní mého života, způsobem jak přemýšlím. Není to jako že přijdu, sundám si kecky a příště funguji až zase na tréninku. Mám ho sebou pořád v hlavě, v těle. Parkour mi pomáhá se soustředit, uvolnit se. Navázal jsem díky němu výborná přátelství a získal moc vzpomínek a zkušeností. Jsem hračička, takže uspokojím i tuto stránku. Taky pevné tělo a zdravou mysl. Je to jako vnitřní jistota, věc, kterou vám nemůže nikdo vzít, a která závisí jen na vás samých.

Autor: Antonín Hříbal

6.6.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Vernisáž výstavy fotografií v muzeu v Černošíně.
16

FOTOGALERIE: Dva autoři vystavují v muzeu

MIloš Zeman dorazil do Horšovského Týna
37

SLEDUJTE ON-LINE: Prezident Miloš Zeman diskutuje s občany v Horšovském Týně

FOTO: Města si po čtvrtstoletí znovu potřásla pravicí

Stříbro – Spolupráce mezi městy Stříbro na české straně a Vohenstrauss na německé straně, trvá už několik desetiletí. Ta oficiální, na základě smlouvy o partnerství, pak 25 let. A právě tu chtěli zástupci obou měst stvrdit společným přátelským setkáním.

Nebude to jednoduché, míní kouč Vrba

Lucern (od zvláštního zpravodaje Deníku) – V české lize suverénně kralují a zdolávají jednu těžkou překážku za druhou. A uspět chtějí také v Evropské lize. Fotbalisty Viktorie Plzeň čeká dnes večer třetí zápas ve skupině G – na stadionu v Lucernu se postaví FC Lugano, poslednímu týmu ve skupině.

Oblast kolem Výrovského potoka je v pořádku, voda míří tam kam by měla

Bor – Nejednoho občana pobouřily fotografie Výrovského potoka, na kterých místo vypadá jako po povodni. V internetové diskuzi padl nejeden názor, že se zde protrhla hrázka a místo je zanedbané. Podle starosty Boru se ale jedná o omyl.

FOTO: Hudlerové přivezli z Irska úctyhodnou sbírku medailí

Tachov, Planá – Mistrovství světa v kickboxu kategorie WKU absolvovali Ladislav a Lukáš Hudlerovi z Plané. V irském Killarney reprezentovali Českou republiku, Ladislav startoval za veterány a Lukáš se objevil poprvé ve své kariéře v kategorii starších žáků.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení