Knížák se zlobí na Kočov. Obec se prý chlubí sochou, kterou zachránil

„Nemáme zájem o hmotné statky, chceme, aby se věc prezentovala tak, jak se stala, a ne tak, jak uvádí obec Kočov, pod niž Klíčov spadá,“ stojí si za svým Milan Knížák ve vyjádření, které zaslal do redakce Deníku. Vadí mu, že se jeho jméno v souvislosti se sochou nikdy nikde neobjevilo a obec se sousoším nakládá jako se svým majetkem. „Téměř dva roky jsem na chalupu kvůli zdraví nemohl. Když jsem přijel, zjistil jsem, že soše přibyly hlavy. Měl jsem radost, i když mně restaurátorské práce nepřipadaly stoprocentní. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že si sousoší přisvojila obec, požádala EU o dotaci a pyšní se dobrým skutkem záchrany sochy. To, že jsem ji 50 let opatroval, že jsem ji nenechal ležet v rozvalinách a pak ji z vlastní vůle postavil do středu obce, o tom se nikdo nezmínil, i když to všichni věděli. Lžou! V podstatě je to krádež. Odbyli mě tím, že vše bylo vyvěšeno na úřední desce, jenže v té době jsem byl na chemoterapii,“ zlobí se.

Školáci z Konstantinek vyrazili do arboreta. Obří borovice je doslova nadchly

Bývalý ani současný starosta ale s námitkami českého umělce nesouhlasí. Dle jejich vyjádření se Knížák v zákonné lhůtě nepřihlásil coby majitel kulturní památky. Navíc obec sama zainvestovala zrestaurování sochy a teprve pak vzala památku dle zákona do svého majetku. „Neupírám panu Knížákovi fakt, že kdyby býval před lety sousoší neodvezl k sobě na dvůr, tak by možná socha zmizela úplně,“ říká současný starosta David Strejček. „Nicméně ji sám nalezl, ale nikdy nebyl jejím majitelem, jen ji u sebe uchovával,“ vysvětluje a dodává, že ji obec získala podle platné legislativy.

Souhlasí tak s názorem minulého vedení obce, které v dopise své stanovisko zaslalo Milanu Knížákovi již v roce 2021. „Není nám známo, že jste byl majitelem výše zmíněné kulturní památky, a ani příslušné úřady Vás jako majitele uvedeného neměly,“ píše se v něm. O tom, že by měla být na památce nebo v jejím okolí umístěna například jen informační tabule či destička se jménem výtvarníka, představitelé obce neuvažují.

Milan Knížák coby majitel jedné ze zdejších chalup trávil v Klíčově už v předrevoluční době větší část svého času. Dle jeho vyprávění stával nad vesnicí trojdílný pomník Svaté rodiny zřejmě od regionálního kameníka. Pomník byl povalen už v době, kdy se Knížák nastěhoval. „Jedna část byla už zarostlá v půdě,“ píše. „S přáteli jsme s obrovskou námahou sousoší vykopali a dovezli ho ke mně na dvůr. Hlavy byly sice všechny uraženy, ale přece mělo smysl ho zachránit,“ vypráví ve svém dopise, který zaslal Tachovskému deníku. „Opatroval jsem ho na dvoře 50 let,“ dodává výtvarník, který dle svých slov od zničení zachránil v okolí i řadu dalších památek.

Po několika letech Knížák usoudil, že by mělo být sousoší umístěno do obce. „Na původní místo nad Klíčov to nešlo, nebylo to bezpečné, a tak jsem vymyslel, že by mohlo stát uprostřed obce blízko kapličky a tvořit tak ideový střed,“ líčí další cestu sousoší. Společně se sousedy plastiku nainstalovali. Na místo hlav položili na sousoší kameny, které z dáli hlavy připomínaly. Obec následně nechala sousoší v roce 2020 zrestaurovat, práce spolufinancovala a vypsala lhůtu pro přihlášení majitele památky.

Mám nejlepší tchyni na světě, říká o stoleté Anně Baštové z Tachova její zeť

„Kdyby nebylo pana Knížáka, tak by tu ta socha vůbec nebyla, statkáři by ji dávno zaorali,“ chápe námitky umělce Marie Sedliaková, která do Klíčova dojíždí a stará se o dům v době jeho nepřítomnosti. „Pan Knížák měl sochu tamhle ve dvoře. Podstavec měl bývalý obyvatel mlýna a ten ho vyhodil do strouhy. Tak jsme se pak s mým mužem a dalšími domluvili, že vyhozený díl dovezeme zpět, my jsme ho s mužem zabetonovali. Pan Knížák tomu dal vršek a potom obec Kočov nechala opravit tu hlavu,“ popsala obyvatelka. „Myslím si, že cedulka s nějakým zněním, že tuto sochu pomohl zachránit Milan Knížák, by byla vhodná. Bylo by to fér,“ dodává svůj pohled na spor Marie Sedliaková.

Třiaosmdesátiletý Milan Knížák je český výtvarník, hudebník a performer, člen mezinárodního hnutí Fluxus. V letech 1990–1997 působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze (AVU), od roku 1999 do května 2011 jako ředitel Národní galerie v Praze. V letech 1989–2015 byl vedoucím Ateliéru intermediální tvorby na AVU. Jeho aktivity zahrnují akce, výtvarné umění, architekturu, design, módu, básně, fotografie a hudbu. Je rodákem z Plzně, dětství strávil v Blovicích. V létě 1945 se s rodiči přestěhoval do Mariánských Lázní, navštěvoval jedenáctiletku v Plané u Mariánských Lázní.