Navazujete na předchozí práci v tomto dětském domově. Od kdy jste tu zaměstnán?
Nastoupil jsem po vojně jako vychovatel v roce 1987. Při zaměstnání jsem vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po absolutoriu v roce 1996 jsem se stal v plánském dětském domově zástupcem ředitele.
Takže vše, co se týká práce s dětmi v domově už máte zažité?
Práci s dětmi ano, tu znám. Administrativa je náročnější než jsem čekal, snažím se zorientovat.
Nastoupil jste po renomované ředitelce, a to není snadná pozice. Máte v úmyslu něco měnit, vylepšit, zavádět?
Už jako zástupce ředitelky jsem se na vedení dětského domova svou měrou podílel. Chci na tuto práci navázat a reagovat pouze na případné společenské změny.
Mezi ty by mělo patřit rušení nebo podstatné snížení počtu kojeneckých ústavů, ale také dětských domovů. Stát chce upřednostnit pěstounskou péči.
Samotný princip pěstounské péče není špatný, rozhodně nejsem proti. Ale nejde změny dělat tak, že nejdřív zrušíme kojenecké ústavy a dětské domovy a pak teprve budeme hledat proškolené, schopné pěstouny. U nás se k tomu, myslím, přistupuje obráceně. I v zemích, kde s tímto způsobem mají letité zkušenosti, jsou s pěstounstvím problémy. Třeba ve Velké Británii evidují časté přesuny dětí z rodiny do rodiny, asi deset procent dětí se stěhuje třikrát i vícekrát za rok. A to je špatné.
Kolik máte v současnosti dětí v domově a v čem je vaše zařízení specifické?
Kapacita je třicet dva dětí, v současnosti jich máme dvacet devět a narození třicátého čekáme. Nejmladší jsou samozřejmě naše miminka a nejstaršímu svěřenci je 21 let. Naše děti žijí ve čtyřech samostatných rodinných buňkách. Jedna z nich je skutečně výjimečná. Jsou v ní nezletilé maminky s dětmi. Přijímáme k nám těhotná děvčata nebo maminky s kojenci z celé republiky. Teď tu máme tři s dětmi, jedna je až z Karviné. Další narození miminka očekává do čtrnácti dnů.
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání pátečního Tachovského deníku.