Kovářské řemeslo si přišlo zkusit několik zájemců o tradiční řemesla. A to, že ukout poctivý hřebík není jen tak, a vyžaduje jistou míru zručnosti, zjistil i Honzík Král. „Je to prima si zkusit ukovat hřebík. Nejtěžší na tom bylo bouchání kladivem při tvoření hlavičky, ale ruce mi od toho nebolí,“ říká žák třetí třídy základní školy v Tachově. „Docela mě to láká a také bych chtěl být kovářem,“ konstatuje. Takováto setkání mistrů tradičních řemesel navštěvuje pravidelně spolu s tatínkem. „Jsou to zajímavé věci, tato stará řemesla. Když je čas, tak zajdeme. Minule jsme navštívili tesaře,“ uvádí Miroslav Král.

Okusit teplo kovářské výhně, tíhu kladiva a ukout si nějaký předmět přišel také Jan Plášil z Obory „Dělám kolem koní a v zemědělství, tak kovařinu potřebuji pro svojí práci. Přišel jsem se podívat, jaké je to kouzlo, když to někdo umí,“ říká při práci s železem.

Vykovat hřebík není legrace

Po třech kamenosochařských a dvou tesařských uspořádala kovářský víkend partnerská sdružení z Tachova Terra tachovia spolu se spolkem Via Carolina z Bärnau. Tentokrát v dílně střední školy v Boru a to za přispění Evropského fondu pro regionální rozvoj. „Cílem dnešního setkání je umožnit zájemcům o tradiční řemesla, aby věděli, jaké to je vzít si nástroj do ruky a zkusili si i nějaký výrobek ukovat,“ vysvětluje za český spolek Roman Soukup. „Není totiž vůbec možné si někde takovou práci kováře vyzkoušet. Sice jsou kovářské dílny, ale pro veřejnost ta možnost normálně není,“ dodává Soukup.

„Ono se řekne, vykovej hřebík, ale není to taková legrace, jak na první pohled vypadá,“ poukazuje zkušený kovář Bohuslav Ježdík. „Proto si tady lidé mohou vše osahat a představit si tak, co kovářské řemeslo obnáší,“ pokračuje. A rozdíl mezi kovařinou dnes a před sto lety? Hlavně v množství strojově připravených dílů. „A také v tom, že přeci jenom je ta práce dnes méně namáhavá,“ doplňuje Ježdík.