Pane Hubálku, vy jste čalouníkem vlastně celý svůj profesní život. Mělo toto povolání u vás v rodině nějakou tradici?

Ani ne. Ale tuto práci dělal můj strejda v Plzni. Vlastně pořád ještě je čalouníkem, i když už je mu přes sedmdesát.

A proč jste se tedy rozhodlo zrovna pro tohle řemeslo?

Mě to bavilo. Moje mami dělala v bývalém Podniku služeb Tachov, v pobočce ve Stříbře, kde dělali drobné předměty z kůže. Mě bavilo si s tím hrát. Dělal jsem si pouzdra na nožíky a podobné drobnosti. Rodiče mě tenkrát dali na řemeslo a chytlo mě to od začátku.

Příští rok vám bude šedesát, takže se čalounické profesi věnujete 45 let. Změnilo se něco za tu dobu v tomto oboru?

Změnilo se toho poměrně dost - využívané materiály, lepidla, způsob přibíjení. Já jsem dělal léta jenom s kladívkem. A v naší práci přibíjíte mraky hřebíků. Pak jsem šel na dva roky dělat do Německa a viděl jsem, že se tam dělá úplně jinak. Proto jsem si potom pořídil pistole, kompresor a stříkací pistole na lepidlo a podobné věci. Pro mě to byl velký skok, ale samozřejmě k lepšímu. Ale staré techniky, které mě naučil můj mistr pan Irlvek, pořád dodnes používám.

Lidé naší generace si asi představí, co je čalouník. Ale kdybyste měl svoje řemeslo stručně popsat dnešnímu dospívajícímu člověku, co byste řekl?

Čalouník jako já se zabývá hlavně renovací starých věcí. Roztrhané, rozbité, pera vytrhaná, molitany roztrhané, všechno dokážeme opravit a uvést do původního stavu. Ne-li lepšího stavu. Kromě sedacího a lehacího nábytku ale děláme i stříšky na houpačky, plachty na vozíky, na vleky za auto, ten záběr je poměrně široký. Děláme třeba i sedačky do aut, na motorky, do autoveteránů. Teď mám zrovna rozdělanou sedačku na Harleye.

Při hledání batolete, který rodičům zmizel minulý pátek v podvečer ze zahrady v ulici Na Jíkalce, byl Davidu Vlčkovi nápomocný i německý ovčák Olar. Dítě našel policista v rozbouřené řece Mži u Kalikovského mlýna.
Udělal by to každý, říká policista, který zachránil tonoucí batole

Není to pouze o restaurátorství, ale vytváříte i nové věci…

Samozřejmě. Dnešní sedačka vám vydrží tři, čtyři roky jako nová, pokud je z koženky. Pak většinou skončí tady, my je rozebereme, opravíme polámané dřevo, polámaná pera, nově potáhneme.

Takže musíte být tak trochu i truhlář…

Trochu truhlář, trochu zámečník, trochu lakýrník, trochu řezbář. Většinou si poradím sám, ale spolupracuji i s dalšími řemeslníky.

Jakou má budoucnost vaše řemeslo? Lidé si nábytek většinou kupují v různých obchodech velkých řetězců, ale já si myslím, když tak mne vyveďte z omylu, že je pořád ještě dost lidí, kteří si nechají udělat nábytek na míru v takových dílnách, jako máte vy?

Je spousta lidí, kteří si ještě nechají udělat nábytek. Spousta lidí má citový vztah ke starým věcem. Nechají si třeba udělat sedáky na židle, my spolupracujeme s firmami, které vyrábí židle, pro ně děláme nové sedáky a vůbec čalounické věci. Pro jednu firmu jsme dělali čalounické prvky na dvě stě let staré židle. Starými technikami. Také do Saúdské Arábie jsme dělali židle.

Lidé si také mohou myslet, že nechat si udělat nábytek u vás je drahé. Je to tedy u vás drahé?

To je otázka… Záleží na jednotlivých kusech. Záleží na výběru látky. V látkách je poměrně velký cenový rozdíl. Nejčastěji používám látky, které stojí od 250 do 500 korun za metr. Jsou samozřejmě i dražší. Ale to už jsou pak většinou designové látky. Ale třeba sedák obyčejné kuchyňské židle se pohybuje okolo 350 korun.

Nehoda v Mochtíně.
Nehoda? Ne! Expolicista zřejmě se ženou a dětmi boural schválně

Takže to není nedostupné…

Není. Lidé sem chodí, denně máme sedm, osm zákazníků, práce až nad hlavu.

Mluvíte v množném čísle, kolik vás na tu práci ve vaší dílně je?

Mám tady zaměstnanou jednu paní.

Vím, že máte syna, dal se také na tohle řemeslo?

Nejstarší syn se u mě vyučil a dělal se mnou pět let, ale pak se dal úplně jiným směrem. Dnes je ve zcela jiném oboru a dělá, co ho baví. To je sice dobře, ale mě mrzí, že toho nechal, byl velice šikovný. Druhý syn je v současné době ve Vodňanech, kde pracuje ve výzkumném ústavu.

Tady v okolí, nebo řekněme na Tachovsku, asi moc čalouníků není? Já vím jenom o vás…

Nejsou. Třeba v Plzni bývalo šestatřicet čalouníků, teď je jich tam šest. Třicet jich skončilo, většinou už to byli staří chlapi. Je to problém, čalounická škola, která byla v Kynšperku a kde jsem se vyučil, po sto letech skončila.

A kde je nejbližší škola, kde by se tomuto řemeslu mohli mladí lidé vyučit?

Ještě loni fungovala v Plzni, ale nevím, jestli funguje i letos. Loni tam bylo šest žáků.

Musím se zeptat ještě na bartolomějský chrám v Plzni. Co všechno jste pro něj dělal?

Figuruji tam jako subdodavatel truhlářské firmy, která zakázku dostala. My jsme pro ni dělali veškeré čalounické prvky. Tedy různé sedačky, pro preláty, pro kněze, pro biskupa. Také pro ministranty. A dělali jsme zpovědnici, kde jsou trochu atypické opěráky. S touto firmou spolupracuji dlouhodobě, společně vybavujeme například síť restaurací Kozlovna.