V srpnu se stal vicemistrem světa ve třídě juniorů do 125ccm na Mistrovství světa, které se jelo v německém Diedenbergenu a následně si v září dojel pro titul Mistra České republiky v téže třídě.

Co tě dovedlo na plochou dráhu?

Já jsem měl motorky rád odmalička. Děda mě už v šesti letech začal brávat na Simsona a tehdy mi poprvé dovolil usednout za řídítka a jet. Už tehdy jsem tomu propadl, ten pocit vládnout sám tomu na mne tehdy silnému stroji, i když jsem měl dědu za zády coby jistotu. No a druhý děda mi pak koupil malou krosku a na té už jsem jezdil sám. O ploché dráze jsem neměl ani páru, nijak jsem se o ni nezajímal. Nicméně jednou nás s tátou oslovil strejda, že chodívá na Bory na přehradu na ryby a že tam slyšívá jezdit motorky z míst, kde je plochá dráha. Já vlastně ani nevím, proč ho to takhle napadlo, ale povídal, abych to šel zkusit. No a táta se toho chytil, a tak jsme šli se tam podívat. Tehdy tam chodili po závodišti nějací dva pánové, ani netuším, kdo to byl. A optali se, jestli se chci svézt. Já byl vykulenej, ale to víte, že jsem s radostí souhlasil. No i jen nastartovat byla sranda, ale povedlo se a já vyrazil na trať. Bylo to fakt úplně něco jiného, ale prostě se mi to hned zalíbilo. A tak jsem se v mých 11 letech na podzim objevil na prvním tréninku a už to šlo ráz naráz.

Takže jsi vůbec netušil, jak se na plochodrážní motorce sedí a jezdí?

Vůbec, ani v nejmenším. Jak už jsem říkal, i startování je naprosto jiné, žádná šlapačka, až na malé díry rovný povrch, žádné skoky. Navíc jedete vlastně pořád ve smyku, prostě úplně něco jiného, než jsem znal. A to překvápko, že mašina nemá brzdu. To bylo něco. Dodnes jsem vděčný Michalu Hádkovi a Terce Nádraské, že se mne tehdy ujali a vše mi vysvětlili a ukázali. Díky nim jsem opravdu po pár trénincích začal zvládat smyky. Navíc i při mém prvním závodě na Moravě v Březolupech se mi Michal snažil poradit a věnovat se mi, ač tam tehdy sám též závodil. Bylo mi 12 let, byl jsem vyjukaný, a o to více jsem ocenil srdečné přijetí všech ostatních závodníků a jejich pomoc. Vždyť já ani táta jsme tehdy netušili, jak je to třeba i s barvou povlaku na helmě. A ke všemu se tam tehdy sjelo skoro všechno naše příbuzenstvo z Moravy. Ohromný fanklub pro jednoho vystresovaného začátečníka. Táta tehdy raději koukal jen škvírami mezi prsty, mamka byla hrůzou šílená. Nedojel jsem poslední, to byl pro mne ohromný úspěch a velká radost.

Plochodrážní jezdec ve Video výletu Deníku

Zdroj: Youtube

Následně přišlo pár úspěchů, pár pohárků, ale letos jsi dosáhl titulu vicemistra v MS juniorů třídy do 125 ccm v německém Diedenbergenu. Jaký byl pocit stát na bedně po mistrovství světa a v ruce držet pohár za skvělé druhé místo? Co ti prolétlo hlavou?

Byla to obrovská euforie, nadšení, křik, slzy, a pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Ani nechtějte slyšet videa a komentáře z poslední jízdy (smích). Vlastně tomu nevěřím pořád ještě dnes. Často na ten pohárek koukám a říkám si …. fakt jsem toho dosáhl? Je to prostě neskutečné, nejvíc co jsem mohl dosáhnout. Já vím, že jsem vicemistr, ale pro mne je to stejné, jako bych dosáhl mistra. V tuhle chvíli rozhodně.

Tenisový oddíl TJ Slavoj Tachov slaví letos padesátiny.
Tenisový oddíl TJ Slavoj Tachov slaví letos padesátiny

Se ziskem vicemistra se začala hrnout i další vítězství. Čeho dalšího jsi od té doby dosáhl?

Od té doby jsem jel několik mistráků republiky a opravdu se mi dařilo. O víkendu 18. a 19. září ve Slaném jsem oba dva dny vyhrál, čímž jsem si zajistil titul Mistra České republiky ve třídě do 125 ccm. Další víkend v Mariánských Lázních jsem pak už jel více na jistotu, ale nikomu jsem stejně nic nedaroval. I pro těch pár diváků, co tu bylo, se prostě musí jet naplno, a navíc bych se styděl sám před sebou, kdybych to jenom tak lochtal s tím, že titul mám už stejně v kapse. Jen jsem se chtěl vyhnout zranění, protože bych rád vyhrál a získal titul v PRO-TEC cupu, což je třetí seriál, který jezdím. A ten se jel tady v Mariánkách odpoledne a tady jsem prostě musel zabojovat. Skončil jsem tu druhý, stále celkově vedu, ale čekají nás ještě asi čtyři závody

Zmínil jsi úrazy. Jak to bylo letos?

Letos naštěstí jen pár modřin, zhmožděnin, s tím se počítá, jinak nic. Děda říká, že nade mnou stojí strážný anděl. Tak jsme to tak s tátou pojali, taky tomu věříme a z toho důvodu podporujeme nadaci Dobrý anděl, jak je vidět i na plachtičce na motorce.

Za jaký klub vlastně jezdíš?

Jsem členem Plochodrážního klubu Speedway Plzeň. Bez jejich pomoci a podpory by se to asi všechno jen těžce zvládalo, jsem si dobře vědom všeho, co mi nabízejí, co pro mne dělají a opravdu jim za to děkuji. Vítá se každá podpora. Sponzoruje mne AH Profi. Kdo tomu jen trochu rozumí, tak ví, že je to poměrně finančně náročný sport. Gumy mají drapáky z obou stran, takže po ojetí se dají přehodit, ale stejně je to pár jízd a potřebuji nové. Dost často odcházejí motory, což taky není levná záležitost. Takže pokud víte o někom, kdo by se mohl stát mým sponzorem, byl bych jedině rád.

Plochodrážní jezdec, čtrnáctiletý Matěj Frýza ze Zbůchu.Plochodrážní jezdec, čtrnáctiletý Matěj Frýza ze Zbůchu.Zdroj: Deník/Monika Šavlová

Kolik závodů jsi letos odjel?

Přesně nevím, ale kolem 40. Byli jsme i na Ukrajině na Mistrovství Evropy. Tam jsem se o jediný bod neprobojoval do semifinálových jízd a skončil jsem devátý. Ale i za to jsem byl opravdu moc rád.

Kde, na jakých tratích a na jakém povrchu se ti dobře jezdí?

Líbí se mi velká v Pardubicích a malá v Plzni a v Praze. Vyhovuje, řekl bych to asi tak, že nemám rád, když je úplné sucho, to to pak hodně klouže a zadní pneumatika se špatně zakousává do povrchu. Vyhovuje mi, ale to asi všem, klasický polosuchý, neb na blátě, když je hodně mokro, je to dost nebezpečné. Je tedy pravda, že tohle není motokros, takže často při velkém dešti bývají závody zrušeny.

Na tachovské Minerálce vznikla nová atrakce - bosochodník.
Na tachovské Minerálce vznikla nová atrakce - bosochodník

Kolik času trávíš tréninkem?

Trénuji tak 3 hodiny týdně, hlavně jízdu, ale přes zimu pak fyzičku, spolupracuji s Emilem Valadou z Dobřan, vede nás více kluků v tělocvičně společně. Na tenhle sport musíte mít především silné ruce. Sem tam se i v zimě zadaří, že když není nasněženo a je slušné počasí, pustí nás v Plzni na dráhu.

A jak to dáváš všechno dohromady se školou? Co spolužáci, necítíš od nich zášť?

Letos chodím do devítky tady do základní školy ve Zbůchu. Možná mi to neuvěříte, ale osmičku jsem zakončil se třemi dvojkami. Táta mi dal jasně nůž na krk, škola na prvním místě, pak zábava. Většina závodů je o víkendu nebo v létě, kdy jsou prázdniny, ale pokud musím jít ze školy dřív, jsou mi vstřícní a dostávám povolení odevzdat úkoly o něco později, ale stejně je vždy jasně daný termín a přes to nejede vlak. Jednoho spolužáka jsem do našeho klubu zlanařil, takže máme rázem společný zájem. A to je pro mne moc příjemné. Zášť necítím, možná občas někdo něco plácne nebo si rýpne, ale já to neřeším. Na to nemám čas.

Máš ještě nějakého koníčka?

Nic dalšího fakt už nestíhám, jezdím ještě na kole, ale to beru nejen jako radost, ale zároveň i jako posílení fyzičky. Dříve jsem hrával tak trochu s kamarády fotbal, asi se tomu budete smát, ale já to klidně přiznám, já se bál míče, že se mi rozplácne na obličeji, vyrazí mi dech nebo zuby, tak jsem s tím skončil. Ale když jsem sedl na motorku, žádný strach jsem nikdy neměl. Těžko se to dá vysvětlit, ale je to prostě tak. Trošku mi mrzí, že si moc volných víkendů neužiju se ségrou a s mamkou, jsme pořád na cestách a ony s námi pokaždé nejezdí. Jinde se sourozenci hádají, my se na sebe těšíme. Přes zimu to snad bude zase o něco lepší.

Psí útulek U Šmudliny funguje v Tachově už 16 let.
Útulek už není jen zařízení pro psy, stará se i o desítky slepic a koček

Kdo se ti stará o motorku? A kdo všechno ti vůbec pomáhá?

No, v současné době už táta dělá spíš manažera. Samozřejmě taky řidiče na závody a dělá mi drobné opravy. Mění mi kola, nastavuje převody. Dříve mi i mýval motorku, ale to už si dělám sám. No a pak mám skvělého dědu Míru Drugdu, který je můj nejhlavnější mechanik. To on ladí motor a v zimních měsících dělá kompletní generálku. Sem tam porůznu pomáhá samozřejmě i mamka a ségra. Ale hlavně mi stále pomáhají členové našeho plochodrážního klubu, nejvíc stále Michal Hádek a Terka Nádraská. Už jsem to udělal mockrát, ale znovu chci všem poděkovat. Opravdu si jejich pomoci vážím. A ještě bych rád řekl, že strašně moc mi pomáhají rady mého trenéra Jaroslava Lucáka a trenéra reprezentace Miroslava Rosůlka.

Chystáš se na přestup do vyšší kubatury, budeš jezdit 500 ccm. Co to pro tebe znamená?

No už na půllitru trénuju, měl jsem asi sedm tréninků, je to zase prostě jiné, ale hlavně je to fakt hodně rychlé. Stopětadvacítka má řazení, má tři rychlosti, tady je to automat, i na to si musím zvykat. A samozřejmě je to mazec to udržet. Už se mi stalo, že se mi motorka postavila sama na zadní, ustál jsem to, ale lekl jsem se. Ale co to všechno znamená? Asi to líp řekne táta.

Takže co na to všechno otec Jaroslav Frýza?

Za tři roky závodění a po několika úspěších jsem pochopil, že přechod do pětistovek bude zlomový. Už jsem zjistil, že spousta mladých kluků neunese tu tíhu počátečního neúspěchu, protože v této kategorii závodí opravdu spousta borců, a plochou dráhu vzdají. Já jsem sám zvědavý, jak se s tím Matěj popere. Kdo se o plochou zajímá, ví, že třída 125ccm je limitovaná, jezdí ji jezdci do 16 let, ale protože v tuhle dobu je u většiny váhový nárůst, přecházejí do pětistovek dříve. Já doufám, že nejen já, ale i Matěj je smířený s tím, že první rok bude určitě jen o tom, učit se od starších a zkušenějších, rozkoukávat se. Po roce už věřím, že na něm bude znát, jestli něco pochytil a co. Já osobně tedy při prvních závodech opět budu koukat přes prsty, protože o něj budu mít opět strach. Takže pokud přechod zvládneme ve zdraví, budu naprosto spokojený.