A aby existovaly dokumenty původního mostu, rozhodl se Jan Míkovec ze Stříbra uspořádat ještě jedno poslední společné fotografování viaduktu, kdy zajistil také jeho nasvícení. A fotografové mohli rovněž zachytit na své snímky Legiovlak, který po mostě projížděl.

Šlo o hodně času a práce, ale pustil se prý do toho rád. „Ve skutečnosti šlo o druhé fotografování železničního mostu u Pňovan za umělého osvětlení. Cílem této akce bylo přilákat fotografy a přihlížející návštěvníky, a to nejenom z blízkého okolí. Most stojí už 117 let a je jasnou dominantou okolí a tradičně velkým lákadlem pro cyklisty, turisty a filmaře,“ řekl organizátor.

„Během velmi krátké doby by měly na mostě začít přípravné práce na jeho kompletní rekonstrukci. Pravděpodobně tak brzy vyroste kolem pilířů lešení, zřejmě bude vykácen nežádoucí lesní porost a podobně. Most tak začne navždy měnit svou podobu. Z tohoto důvodu jsem si řekl, že by bylo vhodné udělat ještě jedno fotografování, dokud je příležitost. Přáním bylo, aby byl sníh a zamrzlá přehrada. Nejlepší variantou bylo osvícení mostu z ledu, ale ten nebyl dostatečně pevný. Most byl tedy osvícen stejně jako v říjnu 2017, z východní strany, tedy z břehu od Malovic,“ popsal situaci Míkovec.

Zlatým hřebem mrazivého večera mělo být krátké pózování parního Legiovlaku na mostě kolem 17.15 hodin. „Bohužel, pro velké technické problémy parní lokomotivy byl vlak o dvě hodiny opožděn a nakonec mostem jen projel a nezastavil. Dlouho čekajících asi třicet fotografů a další desítky diváků tím posádka vlaku moc nepotěšila. S nadsázkou se dá říct, že až do příjezdu parního vlaku vydrželi jen ti nejstatečnější,“ řekl dále Míkovec s tím, že všem fotografům a návštěvníkům patří velký dík. A poděkoval také Československé obci legionářské za rozumnou domluvu. „Že se nepodařilo zastavení vlaku na mostě, bylo již dílem smůly,“ dodal.

Desítky diváků se kolem mostu pohybovaly zhruba od 16 do 20 hodin. Každé hlášení zpoždění vlaku snižovalo počet fotografů i diváků. Mezi těmi, co se rozhodli zůstat, byl i Adam Zábranský ze Stříbra. „Popravdě řečeno, odcházel jsem pak zklamaný, i když je mi jasné, že pan Míkovec za to nemůže. Po příchodu na místo bylo silné protisvětlo, a tak všichni kolem měli obavy, zda slunce do příjezdu vlaku vůbec zapadne. Po třech hodinách čekání na Legiovlak jsem si na to vzpomněl. No, a pak místo zastavení jen průjezd Legiovlaku, takže se nedala udělat pořádná fotka. Ale zážitek to stejně byl. A jen kolem mě stálo na jednom místě asi deset fotografů,“ shrnul svými slovy stříbrský fotograf.

Martina Sihelská