Jak jste se dostal k práci ředitele v muzeu?

Zúčastnil jsem se výběrového řízení, protože práce v muzeu mi v dnešní uspěchané době a konzumní společnosti přišla smysluplná a navíc pracovat v objektu bývalého minoritského kláštera z roku 1253 je přece krásné.

Takže je to hlavně tím, že obdivujete tento dům?

Částečně to při mém rozhodování mělo svou váhu, protože mám rád staré věci, obzvlášť architekturu.

Co je teď momentálně ve vaší práci prioritou?

Momentálně objekt prochází poslední fází rozsáhlé rekonstrukce, investice byla rozdělena na dvě etapy. První etapa rekonstrukce zhruba dvou třetin objektu stála dvaatřicet miliónů korun, druhá bude stát bezmála dvanáct miliónů korun a měla by být stavebně dokončena k poslednímu dni letošního roku. V souvislosti s probíhajícími stavebními úpravami se cítím být opravdu plně vytížen a věřím, že po znovuotevření celého objektu návštěvníci objeví a ocení genius loci tohoto místa.

Co vám post ředitele přinesl?

Post ředitele znamená mít koncepci, vědět, co chci, obhájit a přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí a zrealizovat je.

Máte pocit, že lidé vaší práci oceňují?

Já doufám, že ano.

Co vám nejvíce vadí?

Mrzí mě lidská lhostejnost. Myslím, že nám taky chybí trochu pokora.

Nechtěl jste s tím někdy, jak se říká, seknout?

Ano, napadlo mě to. Občas nad některými věcmi zůstává rozum stát, ale nejsem zvyklý utíkat a natož se vzdávat.

Jedno japonské přísloví praví: Není umění vítězit nad druhými, ale sám nad sebou.“

Z čeho míváte největší radost?¨

Už mi brzy bude padesát let, takže mam radost, když se ráno probudím, nic mě nebolí a venku svítí sluníčko.

Jak začíná váš pracovní den?

Mám takový malý rituál, přijdu do muzea a zastavím se v křížové chodbě u sochy Jana Nepomuckého, sáhnu mu na ruku, většinou si přitom něco přeju a jdu pracovat. Je to takový můj patron.

Co byste vzkázal našim čtenářům?

Přeji každému, ať dělá, co ho baví, to je totiž, hned po zdraví, jeden z největších darů.