Vladimír Pintíř, čerstvý padesátník, je jedním ze sedmi učitelů v pětatřicetičlenném kantorském kolektivu Základní školy Zárečná v Tachově. Učí šestadvacet let a pro dráhu kantora se rozhodl už na gymnáziu.


„Prvopočátky mé učitelské kariéry lze vystopovat na gymnáziu. Hodně mne ovlivnil třídní Zdeněk Jakl. Vždycky jsem chtěl učit tělocvik, ale kvůli zranění ramene jsem přestoupil na zeměpis a ruštinu.“

Teď učíte zeměpis a fyziku.
Fyziku učím jen v šestých třídách, jinak hlavně zeměpis a pracovní výchovu. To mě baví, je to pro mne relaxační výuka, i děti si při tom trochu odpočinou. Občas se dostanu i k tělocviku, vedl jsem i sportovní hry.

Na škole v Zárečné učíte celou svoji dosavadní kariéru?
Ano, jsem tady od roku 1982. Je to takový druhý domov. Ale nejsem tady služebně nejstarším učitelem, jsou tady vyučující, kteří mají za sebou přes třicet let praxe. Obecně se dá říct, že kantorksý sbor stárne, mladých absolventů po škole přichází málo.

Co vám učitelské povolání přineslo a co vám naopak vzalo?
Trpělivost, k té se člověk musí dopracovat. Já jsem povahou cholerik, to je o mě známo, ale emoce dokáží jít rychle pryč. Pro mě je důležité, aby v hodině byla kázeň, trochu legrace, ale zároveň aby se také něco udělalo.
Nedá se říct, že by mi tohle povolání něco vzalo. Ale zkrátka někdo je splachovací, já bohužel ne. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale na druhé straně necítím, že bych po těch letech měl nějaká psychická traumata. Mrzí mne ale, že dnes a denně musíte řešit spoustu věcí, které někdy s výchovou nemají mnoho společného. Jsou to spíše kázeňské, často byrokratické záležitosti. Pro mě je podstatné, co děti umí a jak se chovají a ne to, kolik papírů se k tomu vyplní.

Když byste se znovu rozhodoval, stal byste se znovu učitelem?
Hodně bych o tom přemýšlel. Je to krásné povolání, ale člověk se často setkává se splínem z toho, co tomu na jedné straně dá on sám a co tomu dává druhá strana. Dnes bych možná volil cestu jazyků a výpočetní techniky. To je všeobecný trend současného vývoje v Evropě i ve světě.

Aktivně se věnujete fotbalu. Našel jste mezi svými žáky hráče, kterému se třeba teď věnujete jako asistent trenéra?
Fotbal jsem v Tachově hrával do šestatřiceti let, pak ještě několik let v Německu. Teď dělám asistenta trenéra a trénuji brankáře. Chtěli bychom tady s Mirkem Chadou něco dokázat. Mezi žáky se občas objeví talentovaní hráči, třeba Šácha a Machač, současní hráči A mužstva, k nám chodili do školy.

Když byste měl svým kolegům a kolegyním něco vzkázat, popřát…
Popřál bych všem kantorům, aby jim ubylo administrativy. Aby spolupráce byla na úrovni, jakou by si školy a kantor zasloužili. A aby se toto povolání dostalo do povědomí veřejnosti jinak, než dnes. Učitelské povolání podle mne ztratilo vážnost a úcta k němu je menší než bývala.