Druhé setkání bylo mnohem zábavnější. Bylo před Halloweenem, což je v USA velmi významný svátek, a naše setkání se konalo ve Westminstru. Nejdříve jsme se sešli všichni v kavárně. To nebyl zrovna nejlepší nápad, protože kavárny nejsou zas tak velké a nás bylo opravdu hodně, možná kolem dvaceti. Takže jsme neměli šanci se všichni usadit. Mě se to samozřejmě podařilo. Když jsme se všichni sešli, vyrazili jsme do strašidelného domu. Z části byl venku a z části uvnitř. Postavili jej jen pro účely Halloweenu. Byla to celkem sranda, až na chlapa s motorovou pilou. To opravdu nemusím. Uvnitř jsme nemohli fotit. Žel nemám žádnou dokumentaci. Příště se polepším.

Mladí hasiči

Poslední setkání, kterého jsem se zúčastnila, bylo na požární stanici v Broomfieldu. Na to se všechny holky nedočkavě těšily, protože američtí hasiči jsou mladí, sympatičtí a příjemní. Nejdřív nám dali přednášku o tom, co máme dělat v případě požáru. Dále nás provedli hasičskou stanicí a ukázali auta. Žel měli pohotovost a museli vyjet na zásah, ale i tak to bylo dostačující.

Neskutečné čekání

Jednu krásnou a teplou neděli jsme s holkama vyrazily na výlet do hor. Po trase Peak to Peak jsme se vydaly do městečka zvaného Nederland. Cesta vedla skrz skály. Byla to opravdu slast pro oči. Když jsme dorazily do městečka, tak jsme byly vyhladovělé. Viděly jsme dvě hospody naproti sobě a vybraly jsme si Whistlers cafe. Netušily jsme, co nás čeká, asi bychom zvolily jinou. Než k nám přišla obsluha, pár minut to trvalo. Nějak jsme to neřešily, přeci jen jsme měly hlad, tak jsme čekaly. Objednaly jsme si nápoje a jídlo, normálně vám pití hned donesou, ale slečna byla asi nějaká pomalejší a trvalo jí to tak patnáct minut. Nakonec jsme se dočkaly. Ještě jsme netušily, že s jídlem to bude mnohonásobně horší. V životě jsem nečekala na jídlo tak dlouho, jako tady v té hospodě. Bylo to neuvěřitelné. Chtěly jsme s děvčaty odejít, ale měly jsme hlad a nechtěly riskovat, že by nás v protější hospůdce čekalo něco podobného. Asi po hodině se k nám jídlo konečně dostalo. Kámoška si objednala polévku, vypadala moc dobře a hlavně byla teplá. Řešily jsme s holkama, jestli si ji také dát. Usoudily jsme, že polévka by měla být hned hotová. Ujistily jsme se u číšnice, jestli bude hned. Řekla nám, že ano. Neměly jsme jí věřit. Čekaly jsme dalších patnáct minut. Dohromady jsme v hospodě strávily neuvěřitelné dvě hodiny. Každopádně městečko bylo nádherné a na bláznivou zkušenost jsme brzy zapomněly.

Denver nás uvítal vánoční náladou

Další výlety byly do Denveru, hlavního města Colorada. Jezdím sem často, protože zde mám dvakrát v týdnu školu. Poslední návštěva byla o víkendu, kdy jsme se s kámoškami vyrazily podívat na vánoční Denver. Byl opradu krásný.

Původně jsme jely na světelnou přehlídku, která měla být v sobotu od osmi večer. Žel jsme si spletly čas, protože byla v pátek od osmi a v sobotu už od šesti hodin. Chybami se člověk učí. Příště se budeme raději pořádně informovat. Každopádně, vánočně vyzdobený Denver byl opravdu nádherný. Byla strašná zima, venku jsme se moc nezdržovaly a raději jsme se šly zahřát do kavárničky.

Trable s cestováním

Jednoho krásného dne, byl pátek a já měla volno a auto, jsem vyrazila do okolí. Samozřejmě nemám navigaci ani mapu. Když jsem vyrazila na mojí projížďku, začal mi docházet benzín. Neměla jsem tušení, kde je nějaká benzina. Žádnou jsem po cestě nepotkala. U jednoho nákupního centra, kde většinou pumpy bývají, nebyla. Ale stál tam jeden zaměstnanec centra, který mi poradil. Ani se tomu nedá věřit, ale dokázala jsem to a benzinu našla. Byl přede mnou další obtížný úkol, a to zaplatit.

V USA nejdříve musíte zaplatit a pak teprve můžete natankovat. Placení kartou jsem vzdala, protože jsem jí měla teprve týden a neměla tušení, jak benzína funguje. Nezbývalo nic jiného, než zajít dovnitř a vysvětlit zaměstnanci, že vlastně nevím, co mám dělat. Byl strašně ochotný a milý. Všechno mi vysvětlil. Já spokojeně natankovala a vyrazila za dalším poznáváním okolí.

Stále bloudím

Ten den jsem potkala pár malých zvířátek. U jezera to byl malý králíček, který se z toho vzpamatovává ještě teď. Ani se nehnul, když jsem kolem něj začala pobíhat s foťákem. A pak to byli psouni. Po cestě se mi podařilo zabloudit. Vlastně ani nevím, jestli jsem zabloudila, protože jsem stejně nevěděla, kde jsem. Nakonec se mi povedlo najít cestu zpět. Nebylo to zas tak strašné. Bloudění mám na denním pořádku dodnes. Hlavně, když jdeme s kámoškami a pořád povídáme a povídáme a pak zapomeneme někde odbočit.

Jelikož jsou tady mezi některými místy opravdu velké vzdálenosti, trvá vskutku dlouhou dobu najít cestu zpět. Už jsem si na to zvykla.

Krutý mráz střídá teplo, kdy lze nosit tričko

Vyrazila jsem do Jižní Dakoty, kde jsem chtěla vidět Mount Rushmore. Zde jsou vytesány čtyři hlavy prezidentů přímo do skály. Měl to být celovíkendový výlet. S kámoškou Soniou jsme měly volný pátek, takže jsme se sešly už ráno a vše jsme ještě dořešily. Naším hlavním úkolem dne bylo vyzvednutí auta v půjčovně. Mělo to být v 5 večer. Se Soniou jsme si vytiskly mapu a instrukce.

Nevydařený výlet

Vyrazily jsme do půjčovny, ale jedna z posledních instrukcí byla špatná. Vznikl velký problém, protože jsme měly zatočit, ale nebylo kam. Jezdily jsme několikrát tam a zpět a snažily se problém vyřešit podle ulic. Nepodařilo se. Nezbývalo, než se zeptat. Ptaly jsme se třikrát a každý nás poslal někam jinam. Už se blížila šestá hodina, kdy v půjčovně zavírali. Volala jsem na firmu, ale dovolala jsem se do Kalifornie. Tam mi oznámili, že mi nemohou pomoci, ať zkouším číslo na firmu v Broomfieldu. Což se mi také nepodařilo a pokaždé jsem po nějaké době byla přepojena do Kalifornie. Celodenní telefonáty byly také vidět na telefonním účtu.

Nakonec jsme se od našich členů posádky dozvěděly, že si můžeme půjčit auto na letišti, kde byla stejná společnost. Domluvily jsme se s Jeanem, který je z Brazílie, že společně vyrazíme na letiště. Potřebovaly jsme se Soniou někoho u sebe, protože jsme toho měly plné zuby.
Auto se půjčovalo na Sonii jméno, protože jediná měla řidičák dělaný v Coloradu. Platila debetní kartou, ale zaměstnanec vyžadoval číslo sociálního zabezpečení. To je něco jako rodné číslo. V USA jej musí mít každý. Samozřejmně ho u sebe neměla, protože normálně ho nepotřebujete. Každopádně ten zaměstnanec byl nějaký zpomalený. Ostatně na pomalejší lidi tady máme docela štěstí. Jeho kolegyně, mezitím co mluvil s námi, stihla obsloužit asi tři zákazníky přesto, že se jí pořád na něco ptal. Asi tu byl nový.

Nakonec jsme usoudili, že bude nejlepší, když se všichni vrátíme domů, kde si sbalíme a vyrazíme na výlet připravení. Opět jsme vyrazili na letiště, bylo kolem druhé hodiny ranní. Zaměstnanec po nás tentokrát nepožadoval číslo sociálního zabezpečení. Raději jsme to neřešili. Tentokrát nám po pár minutách řekl, že nám auto nemůže půjčit. Oznámil, že z důvodů ochrany firmy i zákazníků, nemá náhled na důvod, proč si auto nemůžeme zapůjčit. V tu chvíli jsme to opravdu přestali řešit. Sice jsme měli v krajní nouzi ještě jedno auto, ale po celodenním řešení tohoto výletu jsme usoudili, že nás za den potkalo až moc podivných znamení. Nemohli jsme se rozhodnout pro hotel, na cestě byly možná namrzlé silnice, auto nám nepůjčili…

Zůstali jsme doma. Nakonec jsme možná byli i spokojenější, protože ten den byl opravdu vyčerpávající. Možná vám to tak nepřijde, ale když jsem dorazila domů, spánek přišel do minuty. Náš výlet do Jižní Dakoty se odkládá na jaro. Společnost půjčující auta potkáváme teď nějak často, ale auto si tam asi nepůjčíme. Tenhle zážitek jsem vám musela napsat, i když jsme ve finále nikam nevyrazili.

Počasí je šílené

Na Colorádské počasí nemám slov. Je šílené! Jeden den je krásně a můžete chodit v tričku a druhý den se probudíte a venku je plno sněhu. To se za můj pobyt odehrálo asi tak třikrát. Všichni říkají, že počasí není normální a takovou zimu nepamatují. Nevím, jestli jim to můžu věřit, ale přeci jen tady bydlí nějaký ten pátek.

Nyní máme zrovna dobu ledovou, kdy se teplota pohybuje kolem -17 °C a všude je plno sněhu. Raději si užívám teplo domova. A víkend, na který se těším, má být už zase teplejší. Nejsem si jistá o kolik. Vím to pouze ve farenheitech, každopádně bude stejně zima. Raději nebudu to převádět.
Něco málo o rodince

Zatím si všichni rozumíme. Děti jsou úžasné. Někdy na zabití, ale když se na vás zaculí a zamrkají kukadly, tak jim všechno odpustíte. To je výchova, co?

Mořský svět v San Diegu je okouzlil

Na pondělní ráno se všichni nedočkavě těšili, protože jsme vyrazili do mořského světa do San Diega. Z Los Angeles to trvalo autem přibližně dvě hodiny. Celý den jsme trávili pobytem v mořském světě. Vůbec nemám tušení, jak San Diego opravdu vypadá. Nezbývá mi nic jiného, než se tam vydat příště. Mořský svět byl opravdu úžasný, spusty mořských zvířat, vystoupení s kosatkami či lachtany a dalšími. Nalezli jsem různé atrakce pro děti i dospělé a třeba 3D kino.

Vystoupení zvířat mě vůbec nenadchlo

Zvířata byla hezky vycvičena. Bylo i vidět, že si se cvičiteli rozumí, ale musela být zavřená v takových stísněných prostorách. Kosatky byly opravdu malinké, protože v zajetí nedorostou jejich opravdové velikosti.
Voda stříkala všude

Jelikož je v mořském světě spousta atrakcí, rozhodli jsme se vyrazit na sjíždění umělé řeky v plavidle, které mělo tvar jako kolo. Skoro pořád se točilo a voda stříkala uplně všude. Když jsme vylezli ven, všichni byli jak vodníci. Samozřejmě jsem to nejvíc musela schytat já. Schla jsem docela dlouho, ale naštěstí bylo teplo.

Rackové jsou drzejší než holubi

Později jsme se šli posilnit také nějakým tím obídkem. Všude kolem poletovali a číhali rackové. Čekali až někdo nebude dávat pozor na své jídlo. Což se také stalo. Jeden z nich ukradl Hailey koláč, který byl skoro větší než on. Ale to mu vůbec nevadilo. Velkou rychlostí uletěl o kus dál, kde se začal cpát. Prodavači ve stánku byli tak hodní, že pro Hailey donesli nový zákusek.

Když jsme vyrazili na prohlídku další části parku, tak jednomu pánovi, který šel naproti nám a který si zrovna pochutnával na svém hotdogu, racek ukradl svačinu přímo z ruky. Jsou strašně drzí.

Když se začalo stmívat, všude kolem se objevovala vánoční výzdoba. Také jsme narazili na umělé kluziště, kde si všichni užívali bruslení v krátkých rukávech. Bylo zvláštní pozorovat to všechno krásné kolem nás, vše vánočně vyzdobené, připomínající blížící se Vánoce a při tom bylo teplo a po sněhu ani památka. Ale v teplých státech si člověk asi rychle zvykne. K večeru nezbývalo nic jiného, než vyrazit zpět do LA. Jelikož nebylo ještě úplně pozdě, vyrazila jsem opět na večerní procházku na pláž.

Šárka Spurná