S úsměvem říkají, že na chatu utekli před covidem. „Je pravda, že se tu před epidemií cítíme více v bezpečí,“ shodují se manželé. „Domů to nemáme daleko, deset kilometrů, takže občas to tam jedeme zkontrolovat, nebo vyprat, protože tady na chatě pračku nemáme. A já dojíždím obden za prací. Sice jsem v důchodu, ale ještě dělám, takže když jedu do práce, tak i nakoupím,“ doplnil pan Vladimír.

Podobně jako letos tráví Jeřábkovi svůj čas na chatě každý rok. „Od jara až do podzimu. Na jaře je tu po zimě hromadu práce, připravuje se zahrádka, dělá se běžná údržba, letos manžel kácel stromy v okolí, které byly napadeny kůrovcem, takže práce je pořád hodně,“ popsala život stranou ruchu civilizace paní Jana.

Jak oba manželé s úsměvem pokračují, práce je hodně v létě i na podzim. „Neumíme totiž odpočívat. Přes léto se udržuje zahrádka, letos navíc byla nadúroda hub, ještě posledního října jsem tady našla pár hub.“

Přes pobyt na chatě si Jeřábkovi stačili ještě zajet na dovolenou, kterou strávili na severu v Česko-saském Švýcarsku. Volno na chatě, když zrovna něco nekutí, tráví procházkami, v létě se chodí koupat do řeky.

Chatu si postavili v roce 1985. Průběžně ji udržují, zkrášlují, loni dělali novou podlahu. Při největší povodni v roce 2002 měli vodu pár centimetrů od chaty. „Také jsme byli pětkrát vykradeni,“ křičí pan Vladimír do hluku nákladního vlaku, projíždějícího po trati na protějším břehu. „Na to jsme si zvykli, už to ani nevnímáme,“ dodává když vlak zmizí.

I když na zimu chatu opustí, pravidelně se sem vracejí. „Sice už tu nepřespáváme, ale několikrát za zimu sem přijíždíme. Podívat se, zkontrolovat chatu, projít se.“