V malotřídkách se kdysi učilo naprosto běžně a všechny děti se naučily to, co děti ve velkých školách. Každá vesnička měla svoji malou školu a nikdy s postavením škol nebyl problém. Proč ale malotřídky upadají a rodiče jim nevěří? V první části našeho nového cyklu o tom hovořili ředitel školy v Záchlumí Pavel Kodim a starostka obce Šárka Trávníčková.

Kam jste chodili do základní školy?

PK: Jako malý jsem chodil na malotřídní základní školu do Lesné a naučil jsem se tam všechno, co jsem potřeboval k další školní docházce.

ŠT: První stupeň jsem navštěvovala právě tady v Záchlumí.

Co myslíte, že by malotřídkám pomohlo?

PK: Kdyby ministerstvo změnilo financování obecních škol. Dítě je v současné době obchodní prvek, proto by se rozhodně neměly školy financovat podle toho, kolik mají ve třídách dětí. Reforma školství sice přijít měla, ale nic se neděje.

ŠT: Pravdou je, že díky systému rozdělování peněz do školství se soupeří o žáka. Takže školy místo toho, aby spolupracovaly a pomáhaly si, si spíš konkurují. A podle mě konkurence patří do obchodu a ne do neziskové sféry a zvláště pak do školství. Lidé by si měli pomáhat a ne mezi sebou bojovat.

Kolik máte ve škole učitelů, tříd a žáků?

PK: Ve škole pracují dvě učitelky na částečný pracovní úvazek. Máme dvě třídy. Ale protože bylo málo dětí, tak jsem děti spojil do jedné třídy. Výuka ale probíhá tak, že všechny výchovy probíhají společně, a to pětkrát v týdnu na hudební výchovu, tělesnou výchovu a další. Na hlavní předměty jsou děti rozdělené do dvou tříd. Ročníků je v Záchlumí pět, ale v letošním roce jsme bez páťáků. Dětí je tu jednadvacet.

Jak u vás ve škole proběhl zápis do první třídy?

PK: Je po zápisu do první třídy, který proběhl v pohádkovém duchu. Malí předškoláci museli básničkou nebo písničkou probudit princezny. Ty prováděly děti celým zápisem a hlídaly je u plnění úkolů.

Co by měly děti u zápisu umět?

PK: Děti by měly umět napočítat do deseti, poznat barvy, poznat tvary, rozeznat nějaká písmena, měly by umět namalovat postavu.

Kolik dětí se zápisu zúčastnilo?

PK: Na zápis dorazilo jen pět dětí. Nejen místní, ale i z okolních vesnic.

ŠT: A to je právě ten paradox, že místní dají děti raději do Stříbra a naši školu drží hlavně děti z okolních vesnic, kde si rodiče řeknou, že žáci budou dojíždět tak jako tak, takže dojíždějí raději k nám, než do Stříbra. Rodiče si uvědomují, že to dítě přijede do Stříbra na autobusové nádraží a musí absolvovat celou tu cestu do školy, kde je určitá míra rizika a nebezpečí. A čas trávený cestou domů a návaznost spoje je taky kolikrát neúnosný. U nás výuka skončí a pedagog ho odvede do družiny. Pět minut, předtím než mu jede autobus, dítě družinářka pustí na autobusovou zastávku, která je na stejné straně silnice jako družina. Dítěti nehrozí žádné riziko, nastoupí a jede domů.

A co děti ze školky? Přišli všichni předškoláci ze záchlumské mateřinky?

PK: Předškoláků je v naší školce deset, přesto jich k zápisu přišlo pět.

Ptáte se rodičů, proč posílají žáky do Stříbra?

ŠT: Oni to nezdůvodňují. Většinou jde o osobní domněnky, že té škole nedůvěřují. Je to opravdu jenom domněnka a ještě k tomu zcela mylná. Přitom byli všichni informováni, že se můžou kdykoliv přijít podívat na výuku.

Proč myslíte, že vám rodiče nevěří?

ŠT: Když přišel před dvěma lety nový ředitel do funkce, byly tady určité tlaky doprovázené různými emocemi. Někteří rodiče se rozhodli vzít své děti na dny otevřených dveří jiné školy. Zjišťovali, jak se tam děti učí, jak jsou daleko a zjistili, že naše děti jsou dokonce dál, než ty ve Stříbře. Alespoň tak nám to potom řekli.

Stává se vám, že rodiče vezmou děti a během školního roku je zapíší do jiné školy?

PK: Zde byla přímo taková negativní kampaň. Rodiče říkali, že když jejich děti nastoupily do první třídy, tak měly samé jedničky, pak přišla nová paní učitelka a on měl trojky, čtyřky. Já když jsem sem nastoupil, tak z pětadvaceti dětí nemělo jedno jediné vyznamenání. Což je divné. Jaké světlo to vrhá na školu, že?

ŠT: Doba je uspěchaná a negativní vliv to na děti určitě má. Všichni jsou vystresovaní, rodiče chodí do práce a nemají na děti tolik času. Spousta dětí je dost hyperaktivních a těžko zvladatelných, je samozřejmostí, že to chcete s rodiči řešit. Ale jediné, čeho se zpětně dočkáte, je útok, že jejich dítě chcete z něčeho nařknout. Tak dají dítě raději do města. To ale není řešením a problém dítěte dále pokračuje, jenom už asi není tolik na očích. A nebo s tím rodiče začnou něco dělat, protože na velké škole určitě mají pravdu.

A máte ve škole nějaké dítě s problémem, který se dá řešit nebo trénovat?

PK: Máme ve škole chlapce, který špatně mluví. Když jeho rodičům řekneme, že bychom doporučili synkovi logopedii, tak rodiče úplně bez problémů jdou a dají na naši radu.

Proč by děti měly chodit právě do té vaší školy?

PK: Protože je tu dětí daleko méně než ve velkých školách a je více času, tudíž mám čas jednotlivě s dětmi pracovat. Šikovné a samostatné děti dostanou svoji práci a učitelka se jde věnovat tomu pomalejšímu dítěti, které to potřebuje více.

ŠT: Pozitivum přechodu. Dítě ze školky, kde má kamarády, jde do školy k nám a přechod pro něj není tak dramatický než když dojíždí. Také finance – doprava také něco stojí. Docházení je zde zadarmo a s minimálním rizikem. Když už jde do šesté třídy, snáší to jinak. Protože je obrovský rozdíl, poslat autobusem do školy šestileté dítě nebo dvanáctileté dítě.

Jaké máte negativum ve škole?

PK: V malé škole není materiální zabezpečení takové jako na velkých školách. Nemáme třeba tělocvičnu. Což je ale jediné, co nemáme.

ŠT: Tak s tím bych si dovolila nesouhlasit. Když jsem byla na rodičovských schůzkách ve Stříbře, tak mi to tam připadalo stejné, jako když jsem tam chodila jako žákyně. Za ta léta se tam toho moc nezměnilo, tedy viděla jsem jen chodby a třídu. Což rozhodně není chyba učitelů nebo ředitelů, ale peněz, které zkrátka nejsou a je vidět, že na velkých školách stejně jako na malých. Tohle bych na prvním stupni asi nevnímala jako problém.

Z mého pohledu všechno má svá pro a proti. Hlavním negativem naší školy a každé školy na menší vesnici je možná i absence patriotismu u občanů. Oni si možná ani neumí uvědomit, že vlastně podrývají svou vlastní obec, že ze své kapsy platí něco, co pro ně osobně není dost dobré, takže raději podpoří jinou obec nebo město. Ale na druhou stranu sami od obce očekávají maximální podporu – nemáme tu chodník, nesvítí nám tu lampa… A druhým negativem je nějaký divný pocit lidí a rodičů, že na vesnici škola zřejmě neví, co má dělat, a tak jí to mohou určovat oni. Naproti tomu ve městě si jen přečtou, co musí, „srazí paty" a nediskutují. Asi v nich zůstává zakořeněná představa, že co je velké, musí být nutně „lepší".

Přechod z vaší školy do Stříbra. Je to pro žáky problém?

ŠT: Určitě ano. Protože jsou zvyklí na svůj kolektiv a prostředí, obojí se přestupem razantně změní. Samotný přechod z prvního stupně na druhý není snadný, protože se mění styl výuky a nároky na dítě. Naše děti dostanou do začátku samostatnost.

Jen bych na závěr chtěla říct, že ačkoli to tak možná vypadá, rozhodně nechceme tvrdit, že je naše škola lepší než ty ostatní, nebo že ty ve městě jsou horší. Určitě se všichni snaží stejně jako my. My jen tvrdíme, že stejně jako vesnice není horší zmenšeninou města, tak škola a školka na malé vesnici není o nic horší než ta ve městě. A to je to, oč tu běží, drazí sousedé.