Více Deníku nejen o knize řekl v následujícím rozhovoru samotný oceněný autor.

Můžete ve stručnosti představit vaši knihu Rubikova kostka, za kterou jste získal ocenění?
Nejstručněji se dá říct, že jde o román o Plzni, dějinách a lidské paměti – ale z toho si čtenář asi moc neodnese. Kdybych měl heslovitě nastínit příběh, tak se v textu proplétají tři dějové linky. Ta první sleduje mladého učitele Ondřeje Šmída, který utíká z Prahy domů do Plzně, ale ani u rodičů nenajde klid, který očekával. Druhou linku tvoří jeho vzpomínky na dětství v 90. letech. A ta třetí jsou vzpomínky pamětníků na velké občanské bouře, ke kterým v Plzni došlo po měnové reformě v roce 1953.

Co pro vás psaní znamená, jak jste se k němu vlastně dostal, kolik času literární činnosti věnujete?
Na psaní je krásná svoboda, kterou s sebou nese, možnost říct cokoliv a jakkoliv a při tom všem ještě hledat cesty, jak známou, stokrát řečenou věc – jako je třeba příběh nešťastné lásky – odvyprávět nově a současně tak, aby zaujala i někoho jiného než autora. Vedle toho je pro mě psaní jako kreslení map, ohledávání světa. Vím, že to zní jako mladické blábolení, ale třeba práce na Rubikově kostce mi pomohla utříbit si pohled na českou i československou minulost, a nejenom na tu.

Odkud čerpáte inspiraci pro vaše postavy a jejich příběhy?
Těch studní je víc. Někdy mi pro příběh stačí slyšet útržek věty nebo třeba i jediné slovo, které mi hezky zahraje v uchu a asociacemi roztočí kola fantazie. Jindy jde o životní epizody, kterých kolem každého z nás denně kmitnou desítky. S postavami je to ale náročnější, protože se kolikrát v příběhu začnou chovat jinak – a nutno říct, že přirozeněji – než jsem měl původně v plánu. V případě Rubikovy kostky jsem se jim snažil dát aspoň rámcové mantinely a obsadil si je českými herci, pro které je typický určitý druh rolí. Tím mám na mysli třeba žoviální figury Josefa Vinkláře nebo důstojnou směšnost Miloše Kopeckého. Díky tomu se i snáz pracovalo na dialozích, protože jsem je svému ansámblu mohl šít na míru.

Na čem v současnosti pracujete, na co se tedy mohou vaši čtenáři těšit?
Nerad mluvím o věcech, které ještě nejsou hotové, protože když už příběh nahlas vyslovím, má kus hlavy pocit, že je vlastně hotovo, že už se situaci i postavy podařilo pojmenovat, a tím klesá nutkání příběh dovyprávět v papíře. Nicméně, a to říct můžu, už dlouho nosím v hlavě a torzovitě i v počítači povídky o mladých lidech ze současného Česka.

Myslíte si, že by se psaním dalo uživit? Chtěl byste jednou dospět k tomu, že by psaní bylo vaší hlavní profesí?
Psaním se v Česku podle všeho uživit dá, ale záleží na tom, jak je autor produktivní, na jak široké publikum cílí a jak dlouho se mu podaří udržet jeho pozornost – a ani tak nejsou výdělky nijak závratné. Nic z toho navíc není můj případ. Češtinu si vychutnávám a dlouho potěžkávám každé slovo, než ho položím do věty, vedle toho nechci psát prvoplánově a rád schovávám významy i hluboko pod hladinu. A třebaže bych byl šťastný, kdyby se psaní v budoucnu stalo mou hlavní profesí, nemyslím si, že k tomu dojde. Neuživil bych se.

A asi obligátní otázka – jaký váš literární vzor, autor, který by se dal označit jako váš guru (žijící či nežijící)?
Ono se to v čase hodně mění, jako čtenář si navíc kolikrát pochutnám na úplně jiných autorech, než jsou ti, které si beru za vzor, když se pustím do psaní. V tuhle chvíli mi tak třeba stojí v zádech Josef Škvorecký, i když nepatřím k jeho vášnivým čtenářům. Jestli ale chcete jedno jméno, jediný literární vzor, tak bych vybral německého spisovatele Güntera Grasse. Je to vypravěč par excellence a vůbec není triviální.