Na okraji Českého lesa – mezi Štokovem a Prostředním Žďárem – nachází se Štokovský vrch (721,6 m). V krajině jej lze poznat zejména podle vysoko vystupujících luk s nelesní zelení na svazích obrácených do vnitrozemí. Vzhledem k poměrně intenzivnímu přístupu k zemědělské půdě na Tachovsku v nedávném období, jde o celkem ojedinělý obrázek. Svoji roli tu jistě hrála přítomnost vojenského prostoru (cvičiště).

Vyrazil jsem do vrchu z okraje Štokova, po loukách s dílčími výhledy na Dyleň a s Planou jako na dlani, schoulenou pod vysoko položenou plošinou Tepelské vrchoviny. Teplé počasí naplnilo koruny stromů zpěvem. Tu a tam jsem se zastavil, zavřel oči a zasnil. Konečně jaro! Jen zbytky sněhu připomínaly, že pro většinu z nás nejkrásnější období roku je teprve na začátku své cesty.

Samotný vrchol Štokovského vrchu se dá označit jako kamenitý, je tvořený – stejně jako celá jižní část podcelku Dyleňského lesa – pararulami. Drobné mrazové sruby tvoří terasy a rozpadají se do balvanitých sutí. Daří se zde borovici, ale mimo všudypřítomné smrky tu najdete i pár jedlí. Z dřevin mne upoutal mohutný troják jeřábu ptačího rostoucí kousek pod vrcholovou nivelizací.

Od vrcholu sejdu na lesní cestu do Štokova a po pár metrech se znovu nořím doleva do porostů. Najednou mne obejme divočina tvořená osikami, břízami, jívami, hlohy, lískami, růžemi, kleny, smrky a tu a tam i prvními buky. Jaký rozdíl oproti monotónní smrčině nad cestou! A kde se tu vzaly řady kamenných snosů? No jistě, dříve tu byly louky, pastviny a políčka. Proto ty snosy. Půda byla kamenitá, málo úrodná a sedlák musel být vytrvalý a pracovitý. Dnes tu máme jedinečnou ukázku spontánního návratu lesa do naší krajiny. Nenapadne – li někoho do tohoto veskrze přirozeného a přírodního procesu zasahovat, je zaděláno na stabilní a druhově pestrý smíšený les.

O něco níže bylo již zmíněné vojenské cvičiště. Vojáci odešli a i tento prostor začíná zarůstat a „vracet se do lesa“. Tady je to trochu škoda. Poměrně vyhřáté trávníky, obrácené k odpolednímu slunci, mohou být domovem řady zajímavých rostlin a živočichů (zejména plazů a bezobratlých, tj. brouků, motýlů …). Bylo by dobré vybrané plochy obhospodařovat a místy simulovat bývalou činnost armády. Výsledkem takového managementu může být škála biotopů od ploch zcela zbavených vegetace, přes sporadicky zarostlé „ostrovy“ až po zapojené křovinné formace. Že je to možné, dokazuje příklad ze severněji položeného Panského vrchu u Drmoulu. Zde se po odchodu vojáků o plochy začaly aktivně zajímat jak ochrana přírody (Městský úřad Mariánské Lázně, Agentura ochrany přírody a krajiny Karlovy Vary), tak obce (Drmoul, Trstěnice). Výsledkem je realizace řady opatření (kosení, pastva, akce „offroadistů“, pomístní zalesnění), ale také třeba přiblížení části území formou naučné stezky.

Udělá–li někdo něco proto, aby bývalé cvičiště ve svahu Štokovského vrchu časem zcela nezarostlo, zachrání tak celkem slušné výhledové místo. Vždyť jsou odtud vidět Český les od Rozsochy nad Tachovem až po Čerchov, nejvyšší kopce Chodské pahorkatiny, část Stříbrské pahorkatiny se Sedmihořím a Vlčí horou a kus Bezdružické vrchoviny. A také „bílé“ obdélníky mohutných hal u Nové Hospody. Těmi se však krajina Tachovska rozhodně chlubit nemůže …

MIROSLAV TRÉGLER