Pravda, vloni jsem zkusila aquaterapii a skutečně mě nadchla, ale přeci jen to bylo v lázních, řekla bych, že šla ruku v ruce s medicínou. Co mi asi tak může dát nějaká kolébka, to bude nějaká ezoterika, půl šarlatánství, honily se mi myšlenky hlavou. Nicméně už jsem nahlodaná a zvědavost je silnější než já. Nakonec Danku kontaktuji, ta bohužel leží po operaci v nemocnici, ale ochotně mi předává kontakt na svého manžela Ladislava Rafaela Buúse.

Po telefonické dohodě tedy přicházím k rodinnému domku manželů Buúsových v Kladrubech a dveře mi otvírá pan Ladislav. Usmívá se a mluví na můj vkus až dost tiše. Kávu nebo čaj odmítám, jsem příliš zvědavá na to, co mě čeká. Na chvíli se zastavujeme u zdi, na které visí celá řada různých certifikátů. „Pocházím z Budějovic a roky jsem pracoval jako terapeut. Dělal jsem různé masáže, k léčbě jsem u klientů používal také tibetskou mísu, lávové kameny nebo třeba ladičky,“ vypráví mi.

Z povídání dále vyplývá, že jeho děda byl bylinkář a lidé k nim domů často přicházeli pro pomoc. Sám od dětství v sobě cítil touhu pomáhat druhým. Díky kurzům, které absolvoval, tak lidem pomáhal od stresů a s nimi spojených svalových spasmů a dalších zdravotních obtíží. Přestože ho těšilo, když viděl, jak se lidem ulevuje a cítí se lépe, postupem času sám vyhořel. Proto radikálně změnil práci a začal pracovat v úplně jiné sféře. „Pak jsem jednou na internetu objevil vibroakustickou rezonanční kolébku a řekli jsme si s manželkou, že bychom si ji rádi pořídili,“ líčí mi dále. Nakonec si ji objednali a k výrobci Tomáši Dufkovi na Moravu si pro ni dojeli. „Je známé, že hudba na člověka působí, a když se to správně skloubí a člověk leží přímo v nástroji, tak vibrace, které z kolébky vychází, dokáží skutečně divy,“ vysvětluje mi. Již trochu nedočkavě se ptám, pro jaké věkové kategorie je ten údajný zázrak vhodný. „Pro všechny, dokonce i pro psy, všichni reagují skvěle,“ usmívá se Ladislav. A pak už otvírá dveře od místnosti s kolébkou a vpouští mě dál.

Místnosti vévodí nízký dřevěný půlválec, v něm je položen polštářek a bílá kožešina. Ve dřevě jsou otvory a vně kolébky jsou nataženy struny. V rohu pokoje pak stojí soustava křišťálových mís, vedle kolébky je něco, co mi připomíná zavěšený xylofon. Jsou to rotující zvukové vlny. Deštný sloup stojící opodál poznávám sama. Než se do kolébky položím, vyslechnu opět velmi tichým hlasem podaný krátký výklad, co mám dělat a co mě čeká. Ladislav lehce drnkne do strun kolébky a ty začnou vydávat nádherný uklidňující zvuk. „Tady se položte, přikryji vás dekou, celá meditace potrvá asi 50 minut. Budu vás kolébat, přitom hrát na struny a občas zahraji i na další nástroj. Na konci zahraji na indiánskou flétnu, což pro vás bude znamení, že je konec terapie,“ vyslechnu si pokyny s tím, že kdyby mi houpání nedělalo dobře, stačí zvednout ruku.

Muzikoterapie: zážitek, na který nikdy nezapomenu | Video: Deník/Monika Šavlová

Uléhám do kolébky a za hlavou se mi rozšumí deštný sloup, který za mě terapeut postavil. „Panebože, tohle je sice fajn, ale jestli mi tu bude takhle pršet hodinu, tak se určitě počúrám,“ prolétlo mi okamžitě hlavou. Pak ale zavírám oči, kolébka se začíná pohupovat, struny vydávají úžasný zvuk, vibrace cítím především v okolí beder, ale přenášejí se dále do celého těla a já se snažím vypnout hlavu. Moc mi to ze začátku nejde, protože jsem přeci přišla kvůli reportáži a k té hlavu potřebuji.

Rytmus houpání se chvílemi mění, čas od času slyším cinknutí a za chvíli mám pocit, že se cítím čím dál lehčeji. Je mi prostě skvěle, je to tak příjemné. Jediné, co mi stále trochu vadí je skutečnost, že jak ležím dlouho na zádech, více cítím svoji bolavou kostrč. Sakra, měla jsem se optat, jestli si mohu lehnout i třeba trochu na bok jako jsem zvyklá, když se natáhnu doma. Čas od času se zavrtím.

Hlava postupně přestává myslet na práci, chvílemi se ještě snažím si myšlenky ukládat, ale postupem času mi začíná být jedno, jak celá reportáž dopadne, nechávám se nést kamsi daleko. Kolem žaludku, který mi často pobolívá, cítím, jak se mi rozlévá teplo a šíří se dál po celém břiše. Šumění vody za mnou se v mé mysli postupně přeměnilo v zurčící vodopád, představuji si obrovskou louku přede mnou, za ní někde v dálce hory, a ve chvíli, kdy se čas od času ozve cinknutí, vidím vzlétávat z trávy spoustu barevných motýlů.

Ladislav nejspíš začal hrát na struny na kolébce někde jinde, protože zvuky slyším a vibrace cítím blíže hlavě. Zdají se mi jemnější. Vnímám jen tu hru, kolébání, a pak se stane něco, co jsem vůbec nečekala a kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych mu. Neumím to přesně popsat. Cítím se hrozně lehounce, mám pocit, že na očích mám bílé čtverce a ty mne kousek nahoru pozvedly, ačkoliv vím, že moje tělesná schránka zůstala v kolébce. Trvá to krátce, ale pocit se pak opakoval ještě několikrát. Po chvíli se vracím zpět do kolébky, asi i na maličkou chvíli klimbnu. Kolébka se zastavuje, v pokoji zní zvuk křišťálových mis a dalších nástrojů, za hlavou stále slyším deštný sloup. Jestli je takovýto odchod ze světa, tak se lidé nemají čeho bát, napadlo mě, a toužím, aby se okamžik vznesení ještě aspoň jednou vrátil. Tím, že se kolébka přestala houpat, vrátila jsem se na chvíli do reality.

„A je konec, proč zrovna teďka, já chci ještě,“ říkám si v duchu a trošku už vytržena z relaxu očekávám hru na flétnu, která seanci ukončí. Byla chyba, že jsem dopředu nevěděla, že poté, co mne pak Ladislav přestane kolébat, není okamžitě relaxaci konec. Už se neumím úplně vypnout, protože pořád čekám na tu flétnu a přitom nechci, aby její zvuk zazněl. Přesto se cítím skvěle, oči zavřené, odpočívám. Když se tak stane, flétna se rozezní, strašně se mi nechce oči otevřít. Otvírám je, ale zase hned zavírám zpět a říkám si, že má Ladislav smůlu, že já se prostě ještě nehnu. Ale on na mne nespěchá, dává mi dostatek času, aby návrat do reality byl pro mě přijatelný.

Sedám si v kolébce do tureckého sedu a mžourám. Ladislav mi podává sklenici chlazené minerálky magnezie, kterou si od něj s povděkem přebírám a vypiju ji téměř najednou. Po dobu v kolébce jsem si občas uvědomila, že mám žízeň, že se mi občas přilepila doslova pusa na zuby, ale nikterak mě to netrápilo.

Když už jsem dostatečně při vědomí a srovnaná, ptá se mi Ladislav, zda-li by mi nevadilo říci mu nějaké z mých pocitů hned. No nevadilo, spíše naopak. Líčím mu, jak jsem se nějak vznášela kousek nad svým tělem, že si to neumím vysvětlit, že nekecám, a že prostě to tak bylo. Usmívá se a uklidňuje mě, že nejsem jediná, komu se to stalo.

Popravdě když mi říkal, že kolébka je vhodná i pro děti, tak jsem si neuměla představit, jak tam nějací malí raubíři vydrží, ale nyní už je mi to jasné, tohle musí být příjemné snad úplně každému. „Jen mi mrzí, že jsem se ze začátku bránila hlavu vypnout, abych si zapamatovala, jak budu vše líčit svým čtenářům,“ přiznávám se. Dostávám nabídku, že si mohu terapii kdykoliv zopakovat, stačí se ozvat. A ozvat se mohou i další zájemci, pan Ladislav Rafael Buús má pod svým jménem založený profil na facebooku, kde je možno ho kontaktovat. (šav)