Objednávku na dort k 47. narozeninám, kterých se už jejich dcera Monika nedožila, chyběly čtyři dny, rodina nezrušila. Hotovou sladkost vyzvedla a odvezla ji tak, jak si zesnulá dcera přála, do tachovského hospicu, jehož pracovnice rodině v posledních dnech i nocích pomáhaly s paliativní péčí o těžce nemocnou umírající dceru.

Některé životní situace by nevymyslel ani sebelepší scenárista, život často přináší strasti a úskalí, které nikdo nečeká a není na ně připravený. Přežít vlastní dítě si nepřeje snad nikdo.

Na druhé dítě se manželé Ladislava a Milan Foltínovi moc těšili, stejně jako jejich prvorozený syn Martin se nemohl dočkat druhého sourozence. S příchodem Moniky na svět se všechno v rodině však změnilo. Dcerka se narodila s dětskou mozkovou obrnou. Ironií té doby bylo, že o téhle skutečnosti rodinu nikdo neinformoval a poznat to v tu dobu nebylo. „Monča byla od malička rozesmáté sluníčko. Spokojené mimčo, kterému prostě jen nešlo všechno tak dobře a rychle jako jiným miminkům v našem okolí. Měla problémy s kyčlemi a dlouhé měsíce nosila strojek, což se odrazilo na její pohyblivosti,“ vzpomíná paní Ladislava. Chodit začala až ve dvou letech. Že je něco jinak, bylo rodičům jasné, ale nikdo jim nedokázal říct, proč jdou malé Moničce některé věci pomaleji. Proto také i do jesliček začala chodit až později, jenomže velmi často stonala, a tak byla ve třech letech lékaři poslána do Teplic do lázní. Lékařská zpráva, kterou odsud rodiče dostali, je velmi zaskočila. „Psalo se zde, že malá Monička je pacient s DMO – dětskou mozkovou obrnou, a byl přiložen návod, jak s takovým dítětem pracovat,“ říká Ladislava.

Šok, který rodina zažila, se dá jen těžko popsat. „No vlastně jsem ráda, kdyby tento nález měla v papírech od narození, asi by nám ji sebrali a dali do nějakého ústavu a to bych nepřežila,“ přiznává. S dcerkou trávila většinu jejího života. Dokud to doba a situace dovolovaly, chodila malá Monika s matkou, která pracovala coby uklízečka ve školství, do práce. Pomáhala jí anebo se alespoň zabavila. Postupem času doba donutila paní Ladislavu v zaměstnání skončit a zůstala s dcerkou doma, sama být nemohla. „Nám to ale nevadilo, já s ní byla ráda, jsem vděčná za každý s ní strávený den. Manžel pracoval jako svářeč, musel zaopatřovat rodinu,“ pokračuje ve vyprávění. Svoji sestru miloval i Martin a ona bezmezně milovala jeho. „Hráli si spolu, ona byla mazaná, často udělala nějakou lumpárnu a pak ji na Martínka svedla,“ usmívá se. Obratem však se slzami v očích dodává, že pár dní před smrtí se Monika Martinovi za vše omluvila. „On se na ni nikdy nezlobil, škádlili se pořád, ale ona měla potřebu říct mu ‚promiň‘. Prostě chtěla odejít s čistým štítem,“ pláče.

I přes své postižení a problémy s motorikou žila Monika kromě absence návštěvy školy život jako každý druhý. Otec ji vozil na motorce, po zahradě se svezla i na čtyřkolce, milovala koně, na kterých jezdila v Oldřichově, kam ji rodiče za nimi dováželi. S rodinou absolvovala spoustu dovolených a výletů po Čechách i v zahraničí. „Monča byla smíšek, jedlík, labužník, pohodová, přátelská, její smích zněl celou ulicí,“ vzpomíná na svoji kamarádku Petra Braunová z Tachova.

Rakovina mízních uzlin přišla jako rána z čistého nebe. „Monička si skutečně nikdy na nic nestěžovala, že má bouli na noze, jsem zjistila náhodou. Pak už to šlo ale ráz na ráz,“ popisuje rok a půl trvající sled událostí paní Laďka. První operace, jenomže boule se během čtvrt roku objevila znovu, druhá operace, chemoterapie, úbytek draslíku v těle, metastázy na játrech a v dalších částech těla. V mezidobí chemoterapií povolila lékařka rodině, aby s Monikou vycestovali do její oblíbené destinace v Egyptě. Z plánované pohodové dovolené se však stalo peklo. Čtvrtý den po příletu Monika zkolabovala a skončila v nemocnici s oboustranným zápalem plic. Čas v nemocnici trávil u jejího lůžka otec Milan. Laďka se bála, že sám by se na pokoji v hotelu zhroutil, a zůstat s nemocnou dcerou mohl jen jeden z nich. Po návratu domů se díky lékům dceři na čas ulevilo a rodina se radovala, když vyslovila přání, aby příště v oblíbeném hotelovém resortu v Egyptě zasadili společně třešeň.

Konec února přinesl rychlé zhoršení, Monice se dýchalo čím dál hůř, část měsíce byla hospitalizována na JIP. Lékaři konstatovali, že játra jsou zasažena velkými metastázami, a rodinu upozornili, že jejich milované dceři zbývá odhadem tak měsíc života. Manželé Foltínovi si po vzájemné dohodě s lékaři Moniku odvezli do domácí péče. „To nevymyslíš, to nechceš slyšet, to nemůže být pravda,“ opakovala tehdy mnohokrát za den Ladislava, zatímco její muž Milan trpěl mlčky, a to často i ve chvílích, kdy volával domů anebo za nimi přicházel syn Martin.

„Ze začátku, když jsme dceru dovezli domů z nemocnice, to šlo, ale později přestala úplně chodit, měla bolesti a často jsme si s ní nevěděli rady. Taky síly nám čím dál víc chyběly,“ líčí poslední měsíc dceřina života maminka Laďka. „Dostali jsme kontakt na zdejší hospic a já jim všem odtamtud do smrti zůstanu vděčná za jejich pomoc. Psychickou i fyzickou. Ať jsme zavolali v kteroukoliv denní či noční hodinu, byla všechna děvčata milá, ochotná poradit, a když bylo třeba, okamžitě přijela. Léky aplikovala, s hygienou pomáhala, slova útěchy vždy měla,“ nemohou si vynachválit služby pracovnic Domácího hospicu Západ Ladislava a Milan Foltínovi.

„Lucie Davidová z hospicu dokonce ještě chtěla splnit Monče přání, věděla, že 16. května bude mít narozeniny. To vycházelo na úterý, tak na víkend před domluvila u nás na zahradě návštěvu živého poníka, když Monička koně tak milovala,“ tečou slzy dojetí nad empatií jedné z pracovnic matce zemřelé Moniky. V pátek 12. května dorazila paní Lucie za nemocnou Monikou v předstihu s malým dárkem, plyšovým koníkem. Netušila, že její dárek bude posledním v životě Moniky Foltínové. S ním v náručí pak naposledy opustila dům.

Objednávka na dort, který pro Moniku dle jejího přání rodiče vybrali, zrušena nebyla. Manželé Foltínovi ho i přes obrovskou bolest v srdci neváhali odvézt těm, které jim byly v posledních dnech pomocí a oporou. „Slečna Monika si přála, abychom dort ochutnaly i my v hospici. V den Mončiných narozenin, tedy 16. května 2023, nás navštívili rodiče zesnulé a přinesli nám jahodový dort. Splnili tak přání Moniky a projevili vděčnost za službu paliativní péče, kterou jsme jim poskytovaly. Bylo to krásné a dojemné setkání, kdy jsme spolu strávili čas a vzpomněli si na Moniku při slavnostní chvíli tak, jako by s námi Monika stále byla. Dort nám připomněl nejen Moničino přání, ale také vzájemné pouto a ohromnou lásku k zesnulé dceři a sestře,“ říká Lucie Davidová z Domácího hospicu Tachov. „Poděkování od Moniky a jejích rodičů nám udělalo velkou radost. Zpětná vazba a ocenění služeb domácího hospicu jsou pro nás hnací silou a dodávají nám sílu překonávat těžkosti spojené s umíráním. Přinášíme lidem na sklonku života možnost prožít závěr života  co nejkvalitněji a v kruhu svých nejbližších. Zpětná vazba klientů je pro nás nedocenitelná, i když osobní zkušenost s naší službou je těžko přenositelná,“ vyjadřují dík za krásný počin rodiny všichni členové multidisciplinárního týmu tachovského hospicu.

Mladá třešinka už čeká před domem na svoji cestu do Egypta. „Z hotelu nám napsali, že jim bude ctí, pokud tam stromek zasadíme, takže to uděláme. Bylo to Monči přání,“ uzavírá smutné vyprávění paní Ladislava, která neváhala a pár dní po dceřině odchodu si její jméno s datem úmrtí nechala vytetovat na ruku.