Svůj velký sen si plní Martin Herink z Úšavy. Dvacetiletý chovatel je vyučeným truhlářem a v současné době studuje ekologii na střední škole. Do Úšavy se natrvalo přestěhoval z Chebu před pěti lety a už v dětství se zajímal o přírodu a zvířata, leckteré živočichy měl i doma. Dnes má na zahradě u rodinného domku malou mini zoo a ve voliérách se stará o tři desítky druhů ptáků, jen těch exotických má na čtyřicet exemplářů. Specializuje se na řád hrabaví, a jak sám říká, všechny druhy zná i latinským jménem a téměř všechny umí pojmenovat také anglicky. Sám nevystavuje, a výstavy považuje za stresující pro ptáky, ale jezdí na burzy, kde hledá inspiraci, pátrá po názorech kolegů a také kupuje nové přírůstky do své sbírky…

Vzpomínáte si na své chovatelské začátky? Kdy jste se začal více zajímat o přírodu?
Už v dětství jsem měl rybičky, strašilky a další živočichy. Někdy ve dvanácti letech jsem pak od myslivců dostal první pár bažantů a od té doby jsem zaměřen právě na ptáky, speciálně na řád hrabaví. Děda mi tehdy pro ně postavil voliéru a já dojížděl do Úšavy a starala se o ně prababička.

Jaké druhy ptáků máte nyní a kde jsou země jejich původu?
Velikým úspěchem je pro mne, že jsem sehnal a chovám čejky australské, myšáky hnědokřídlé nebo timálie čínské. Nejvzdálenější druhy jsou z Austrálie. Odtamtud mám zmiňované čejky australské, ale také holuby chocholaté, holuby bronzovokřídlé, holoubky diamantové a zebřičky pestré. Dále mám ptáky z Jižní Ameriky, východní Austrálie, jihovýchodní Asie a Severní Ameriky.

Žijí ve voliérách spolu?
Voliéry se snažím třídit podle biogeografie. To je vlastně hlavní záměr. Znamená to například, že ty jednotlivé druhy, které se vyskytují na daném kontinentě, jsou spolu i ve voliéře.

Jak získáváte různé ptačí exempláře?
Hledám na internetu, na burzách a podobně. Někdy je to složité, než se ke mně objednaný pták dostane. Mám teď například objednány čejky jihoamerické. Ty nejprve pojedou z Itálie na burzu do Holandska a teprve pak přijedou ke mně.

Tolik zvířat jistě vyžaduje každodenní práci…
Ano, ráno nakrmím suchým krmivem. Pak rozdávám hmyz, ovoce a uklízím, vyměním vodu v jezírkách. Jednou za čas je nutné se také postarat o hygienu. To wapkou ostříkám větve a umyji voliéry. Hlavní práce ale přijde na jaře. Připravuji vaječné směsi, nechávám naklíčit zrní. Složitější na chov jsou hmyzožravci. Sice se pro ně dělají granulované směsi, ale samozřejmě k tomu přidávám červy, v létě chytám luční kobylky. Naproti tomu myšáci hnědokřídlí, původem z východní Afriky se živí jen a pouze ovocem.

Co vás čeká v blízké době?
Musím, co nejdříve dostavit voliéry, protože na jaře přijde ptačí tok a ptáci se musí rozdělit. Teď třeba mám bažanty zlaté v australské voliéře, protože na ně není místo a ti by nenechali v klidu hnízdit čejky. Z ptáků mám na letošek zamluvené bažanty edwardsovy, bulbuly šupinkové, chtěl bych sovy pálené a na podzim čejky jihoamerické.

Je složitá veterinární péče o tolik druhů?
Moc ne. Například dříve jsem odčervoval ptactvo chemicky, pomocí pilulek. Snažím se ale jít přírodní cestou, proto nyní používám třeba česnek nebo vratič. Výsledky jsou lepší.

Chovatel nejen ptactva Martin Herink z Úšavy se stará o řadu živočichů.

Účastníte s nějakých seminářů nebo vzdělávacích programů?
Naposledy loni na podzim. Šlo o konferenci organizace WPA (Mezinárodní sdružení chovatelů ptáků řádu hrabaví. Pozn. red.), kde se také hovořilo o záchraně vyhynulého bažanta edwardsova. Sdružení jde o to, aby byla stabilní populace alespoň v zajetí. Pak by se mohli vypouštět zpět do volné přírody.

A vaše plány do budoucnosti?
Určitě bych chtěl malou zoologickou zahradu. Zaměření by bylo převážně na ptáky a držet se biogeografie. Voliéry, kde by byli například ptáci z jihu Ameriky, 
k tomu dát lamy a nandu a podobně. V zoo by mohli být i klokan bennettův a také jelenovitá zvěř. Obstarat ale soukromou zoo je velice těžké vzhledem k zákonům. Tak zatím to je sen, ale nejraději bych už sázel stromy na místě, kde zoo zamýšlím. Takovým velkým vzorem v biogeografii je pro mne kolega chovatel Adam Bura z Moravy.