Tachovský občan totiž předává kuchařské zkušenosti a dovednosti svým nástupcům v Hotelové škole v Mariánských Lázních. A kromě toho si občas odskočí na nějakou soutěž. Má medaile z Mistrovství České republiky, ze soutěží v Norimberku či ve Stuttgartu. Nejcennější umístění si ale přivezl před několika dny z Erfurtu ze světové kuchařské olympiády. I když nezískal žádný cenný kov, v konkurenci více než pěti set kuchařů skončil čtvrtý.

Prozraďte, jaké ingredience jste namíchal k takovému úspěchu?

Nám před olympiádou přišly pokyny, kde bylo zhruba popsáno, co by mělo olympijské menu obsahovat. S kolegy ve škole jsme to prokonzultovali a řekli si, co budu přesně připravovat. Pak už záleželo, jak to půjde přímo na olympiádě. Snažil jsem se o receptury a ingredience zaměřené do našich krajů, na české i regionální receptury. V pokrmech, které jsem připravoval, nechyběla zvěřina, ryby, drůbež. Tedy daňčí, srnčí, candát, holoubátko, křepelka, nebo malé kuře, takzvaný polárd.

Na kuchařskou olympiádu jste se přihlásil sám, nebo vás přihlásil někdo jiný?

Přihlásil jsem se sám. Kuchařských soutěží se zúčastňuji pravidelně, ale olympiády jsem se zúčastnil poprvé.

Jaká byla konkurence?

Do hovoru se vložil ředitel školy Jiří Chum: Konkurence byla velká, o to cennější je pro naši školu Josefovo umístění. Je to prestižní soutěž a v kategorii teplé a studené kuchyně bylo 535 soutěžících z 35 zemí. Umístění v takové konkurenci je zárukou, že odborné předměty se na naší škole vyučují kvalitně a zodpovědně.

Na soutěži předkládal každý účastník několik jídel. Bylo to najednou, nebo byl určitý časový limit na přípravu a ukázku?

Jiří Chum: Soutěž v kategorii teplé a studené kuchyně trvala na olympiádě týden a vždy v určitý den soutěžící předkládali svá jídla k prezentaci.

Zpět k panu Kratochvílovi. Čtvrté místo v takové konkurenci je skutečně úspěch. Ale nemrzí vás trochu, když už jste dosáhl tak vysoko, že to byla „jen" ta bramborová medaile? Že to nebyl třeba bronz?

To víte, že mě to trochu štvalo, že jsem nedosáhl na bronzovou medaili. Ale samozřejmě, že i ze čtvrtého místa mám velkou radost.

Kdy a kde jste s kuchařským řemeslem začínal?

Já mám takový pocit, že vařím odjakživa. Pocházím ze Sušice, kde jsem po vyučení pracoval nějakou dobu ve vyhlášeném hotelu Fialka. Pak jsem v roce 1978 přišel do Tachova.

Tady si vás lidé pamatují jako dlouholetého šéfkuchaře Uranových dolů…

Pro Uranové doly jsem dělal přibližně čtrnáct let. Vedl jsem centrální kuchyni pro západní Čechy. V Tachově jsme vařili denně dva až dva a půl tisíce jídel.

Jak jste se ocitl coby odborný učitel na Hotelové škole v Mariánských Lázních?

Když jsem skončil v kuchyni Uranových dolů Tachov, různě jsem cestoval a vařil, v tuzemsku i zahraničí. Na hotelovou školu jsem přišel před sedmi lety na konkurs. Uspěl jsem a teď předávám zkušenosti omladině.

V gastronomii se stále objevují nové trendy. Musíte se pořád ještě učit?

Bez toho to nejde, pořád se učím. Jezdíme na semináře, soutěže. Na škole vaříme i pro veřejnost, v rámci odborné praxe děláme svatby, rauty, musíme tedy udržovat krok se současným vývojem.

Vaříte také doma? Nebo si od práce dáváte doma pauzu?

Já vařím i doma. Vařím vlastně celý život. Naštěstí mě to pořád baví. Snažím se všude experimentovat, pořád je co zkoušet a vymýšlet.

Na čem si nejvíce pochutnáte?

Já mám nejraději dobrý steak. Prostě pěkný dobrý kus masa, malou přílohu, dobře udělanou zeleninu. Občas si rád pochutnám na dobré hotovce – tedy na dobře připravené kachně, svíčkové nebo guláši.

Je něco, co nemáte při přípravě jídel rád? Čemu byste se třeba nejraději vyhnul?

Mě v podstatě nic nevadí. Rád připravím třeba i těsto nebo nějaké cukrářské věci.