Postřehy, poznatky a hlavně důležité informace o tradiční lidové kultuře na Tachovsku shromažďuje už třetím rokem Muzeum Českého lesa v Tachově. Hlavním účelem vznikající dokumentace je ochrana, zachování, rozvoj a podpora kulturního dědictví na území České republiky. Mapováním tohoto dědictví se v muzeu věnuje historik Štěpán Čadek. O tom, proč se lidové kultuře věnuje a co mu na této práci nejvíce učarovalo, hovořil s Deníkem.

Mapujete kulturní dědictví. Přibližte tuto činnost našim čtenářům.

Jde o evidenci nemateriálního kulturního dědictví. Například o různé masopusty nebo vynášení Morany. To jsou zvyklosti. Takovou práci mají etnografové. Ti ale na rozdíl ode mne navíc zjišťují, zda konkrétní slavnost je původní, nakolik je autentická a snaží se přiblížit původnímu. Jestli se zde od etnografů liším, tak je to tím, že si mohu dovolit všimnout si třeba drakiády, turnaje v petanque nebo rybářských závodů, jelikož na okrese není moc míst, kde by se drželi jen tradic, pokud je vzácně mají.

Zaměřujete se především na současnost. Jak moc se tedy dochovaly tradice u nás na Tachovsku?

Příhraniční okresy obecně a Tachovsko obzvlášť mají zásadní problém. Před nějakými šedesáti, sedmdesáti lety zde došlo k odsunu německého obyvatelstva, které bylo zdrojem tradic. Z takových tradic se zachovalo pak velice pomálu. Spíše se k nám přesunuly slovanské zvyky, jako je májka, což Němci neměli. Jediná věc, která z té doby přetrvala, jsou zvyky náboženské, které byly společné. Další potíž je v tom, že Tachov byl vyhlášený komunistický okres a došlo zde k veliké ateisaci. Křesťanské zvyky máme jen v těch částech, kde doposud žijí nějaké křesťanské komunity.

Současnou lidovou kulturu u nás lze tak označit za moderní a lidé si ji sami udržují. Když se v nějaké obci rozhodnou udělat májku, tak ji tam mají jako vlastní tradici.

Jde tedy i u nás k posunu tradic. Jakým směrem?

Když chcete mít úspěšnou slavnost, tak ji musíte umět dobře prodat. To je jeden z nejdůležitějších současných faktorů. Proto jsou nejúspěšnější poutě a pouť je tradiční věc. Vždy je tam totiž nějaký kostel, ten je někomu zasvěcený, je u toho klasická mše. Pak se na to nabalí prodejci, zábavy a veselice či tancovačky. To platilo ale jak v minulosti, tak i dnes. V současnosti se ale netrvá na tom, aby pouť byla například přesně v pouťový den.

Vytváření tradic v posledních sedmdesáti letech je mnohdy také nahodilá věc. Někde udělali před třiceti lety zajímavou akci a ona se udržela do dnes, vznikla tradice. Naopak mohou i tradice zanikat.

Je nutné dodat, že úspěšné jsou i některé specifické akce, které si už vydobyly respekt. Jedním z příkladů mohou být Slavnosti jablek na Krasíkově, které doslova rostou před očima. Vlastní prostor hradu už jim začal být malý. Je to zároveň dobrý příklad jak komerční tak i svébytné akce, která sice historickou tradici nemá, ale tradice jako takové prezentuje a šmahem se sama díky své popularitě tradicí stává.

Jaké má Tachovsko zvláštnosti v dodržování tradiční kultury?

Jistou raritou okresu je pravoslavné obyvatelstvo. Při osidlování přišli do ČR Češi především ze západní Ukrajiny, k nám na Tachovsko hlavně z Rumunska, v menší míře pak i z Ruska či Bulharska. Tam všude byli už navyklí na pravoslaví. V Milířích mají pravoslavný kostel, drží pravoslavné svátky a Vánoce. V Tachově kostel vedle muzea je propůjčen pravoslavným a podobně. Kdo chce vidět pravoslavné Vánoce, měl by zajet na Tachovsko.

Zvláštností je také Sulislav. Štěstí, že tam zůstalo původní obyvatelstvo bez poněmčení. Jde o takovou anomálii, všude kolem bylo hlavně německé obyvatelstvo. V té souvislosti se vyzdvihují tamní původní zvyky a kroje.

Jakým způsobem sbíráte informace? Nosí vám třeba lidé staré fotografie?

Máme velice sporadicky fotografie z akcí konaných například v osmdesátých letech minulého století. Je to vzácné, spíše snímky mají lidé v obcích. Dnes totiž není běžné, že by se starými fotografiemi šli lidé nejprve do muzea před tím, než je vyhodí. Prostě se stane, že babička nebo dědeček umře a oni fotky vyhodí. Nenapadne je takové snímky dát do instituce, která má za úkol takové věci shromažďovat. V devatenáctém století toto bylo zcela běžné.

Hlavně sbírám informace obecně z tisku a internetu. Mohu to dělat přímo, jak se říká, z mého křesla v kanceláři. Nemusím nikam jezdit. Ona tato činnost není tou mojí nejhlavnější v muzeu. Tudíž se nemohu okrádat o ostatní čas na hlavní práci.

Co vás osobně nejvíce zaujalo na mapování kulturního dědictví?

Nejvíce se mi líbilo, že jsem si udělal představu co kde je, co se kde koná. Málo kdo totiž takové věci sleduje. Není mnoho lidových etnografů. Tím, jak se posunujeme v čase, tak navíc získají informace hodnotu a můžeme vysledovat něco, čemu říkáme časová řada.

INFO: Nevyhazujte staré fotografie

Máte doma staré snímky, které vám třeba už nic neříkají a chystáte se je vyhodit? Zkuste i vy pomoci při mapování kulturního dědictví Tachovska. Fotografie věnujte Muzeu Českého lesa v Tachově. Přinést je můžete také do redakce Tachovského deníku, rádi vaše snímky předáme.