Doma má velkou sbírku stříbrských minerálů. A při tom stačilo málo a Stříbro by svého oblíbeného lékaře, který léčí už dvaačtyřicet let, ani neznalo. Do malého města jej zavál osud.

Odkud jste původem?
Narodil jsem se v roce 1934 v Trutnově a žil jsem v Dolním Žandově. Tehdy to byla malá obec, kde bylo jen asi šest českých rodin a zbytek tvořily rodiny německé.

To je daleko od Stříbra, jakou cestou jste se dostal až sem k nám?
Když začala válka, Němci nás odtamtud vyhnali. Párkrát jsme se přestěhovali, žili jsme ve Studenci u Jilemnice, pak v Krašovicích, a tam jsem také začal chodit do obecné školy. Pamatuji se, že mě učení bavilo, měl jsem jedničky, ale kvůli hlouposti jsem už v první třídě dostal dvojku z mravů. Pak jsem chodil do měšťanky v Dolní Bělé, a ten další rok jsem už chodil do měšťanky ve Stříbře, kde jsem zůstal dodnes. To bylo v roce 1946.

Jak pokračovalo Vaše další studium a kdy jste se vlastně rozhodl, že budete lékařem?
To nějak přišlo samo. Ve Stříbře bylo v roce 1946 založeno gymnázium, a tak jsem tam tehdy přešel. V roce 1953 jsem odmaturoval a při škole jsem také ještě chodil brigádně pracovat na šachtu. Každé koruny bylo třeba. Dělal jsem pumpaře, pamatuji se, že to bylo vždy ve středu a v sobotu odpoledne a v neděli ráno. Protože jsem měl odjakživa rád přírodu, tak jsem se přihlásil na Přírodovědnou fakultu Univerzity Karlovy a byl jsem přijat. Ale už jsem tam nenastoupil. Musel jsem totiž na vojnu a při té jsem mohl studovat ve Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové.
A tím byla moje další cesta už rozhodnuta. V roce 1959 jsem promoval, pak dělal dva roky v Plzni ve Vojenské nemocnici.

Pak už jste se věnoval praxi ve Stříbře?
Ne, to ještě ne. Dělal jsem šest let lékaře na posádce, další čtyři roky jsem byl velitelem zdravotnického zařízení v Plzni. Až teprve v roce 1971 jsem zahájil ordinaci ve Stříbře jako obvodní lékař a současně i jako závodní. Do mé kartotéky přibyly karty zaměstnanců Rudných dolů, Textilany, Amátky, Výpočetního střediska i GISu. Měl jsem kolem dvou tisícovek pacientů. V roce 1993 jsem si otevřel soukromou praxi, kde prakticky působím na částečný úvazek dodnes.

Máte velkou rodinu?
Jak se to vezme, s mou ženou Maruškou jsme vychovali dvě dcery a dnes mám už čtyři vnoučata. A ta nespěchají, aby mě rychle obdarovala i pravnoučaty.

Jaké máte koníčky?
Mám moc rád přírodu, rostliny, kameny i motýly a vše, co s přírodou souvisí. Odmala také hraji na housle, v posledních letech i ve zdejší hornické kapele. A dalším velkým koníčkem je fotografování. Já už ani nemám ty fotografie kam dávat, co jich mám. Fotím všechny možné akce i dovolené. Doma mám jen z akcí 54 albumů po dvou stovkách snímků.

Takže hodně cestujete?
Ano, hodně jezdím s horníky na různá setkání, ale také na různá místa v rámci dovolených. Ale také rád chodím do lesa na houby. Jsem takový cestovatel.

Máte nějaký zlozvyk, třeba kouření či vybíráte si v jídle?
Ne, to ne, já sním vše, mně chutná cokoliv. A cigaretu jsem do pusy nikdy nevzal. Ale rád si občas dám pivo.

Když už máte chvilku volna, co děláte nejraději?
Jsem členem hornického spolku a rád jim pomáhám. Vzhledem ke svému věku i zdraví už nemohu dělat těžkou práci, a tak aspoň provádím turisty.

Máte nějaké motto?
Přímo motto ne. Ale vím jedno a všem to připomínám. Největší poklad každého člověka je zdraví.
Právě zdraví chci popřát všem čtenářům i ostatním lidem.

Martina Sihelská