A skončíme něčím daleko a daleko starším, totiž kamenem. Vše se bude točit kolem Sedlišťského potoka, ale k vodě se nepodíváme. Mám na mysli krajinu – možná budete překvapeni, co vše nabízí zdánlivě obyčejná místa.

Zastavení první, Pernolec

Ve vsi je několik pěkných dubů, ať již na návsi nebo v oploceném pozemku bývalého tvrziště s opravenou sýpkou. Tam, kde vybíhá polní cesta k Trnové je kříž a za ním rostou dva vzrostlé duby. Zátiší veskrze venkovské,  jako by vypadlo z obrázků pana Lady.

Zastavení druhé, borová dvojčata.

U pernolecké zastávky přejíždí silnice do Částkova železniční trať. Za tratí buďte pozorní a vyhlížejte vpravo za příkopem dvojici sosen. Struktura korun je proti obloze dobře čitelná, v pozadí se vlní linie českoleských vrchů.  Možná vás, stejně jako kdysi mne, překvapí ta jejich vzájemná podoba. Žádné dva stromy v přírodě nemohou být stejné, ale jak vidíte, mohou být dosti podobné!

Zastavení třetí, hřbitov u kostela

Jedná se o hřbitov u kostela sv. Prokopa ve Starém Sedlišti. V nepřehlédnutelné symbióze s kostelem, farou a duchovním rozměrem místa, tu roste celá řada stromů. Tři nejmohutnější lípy byly vyhlášeny za památné. Ta „třetí" roste solitérně u vchodu na hřbitov. „Druhá a první" tvoří dvojici hlouběji v ploše hřbitova. Jde o podsadité stromy s nízko nasazenou korunou, habituálně snad srovnatelné s lipami na Jalovém Dvoře nad Broumovem. Obvody kmenů Starosedlišťských lip se pohybují nad 4 metry, u největší se uvádí 466 centimetrů.  Zkuste odhadnout, která z nich to je a pak si stromy přeměřte. Myslím, že to nikoho rozumného nepohorší.

Zastavení čtvrté, nejde o dvojici stromů

Ale o strom a kapličku. I to jsou typické dvojice (či trojice až pětice) naší kulturní krajiny. Avizovaným stromem je památná „Lípa Na farském" s obvodem kmene 469 centimetrů. Roste nedaleko od zmiňovaného kostela sv. Prokopa při kapličce u polní cesty do Nového Sedliště. Tvoří krajinnou dominantu a její snímky s vrchem Přimdou v pozadí by neměly chybět v archívu žádného „fotokrajináře" podčeskoleského regionu.

Zastavení poslední

patří zajímavému místu v lese v blízkosti Trnovské hájovny. Nachází se zde žulový kámen, kterému někteří přisuzují funkci menhiru, jde však o přírodní výtvor. Nakonec není bez zajímavosti citovat Václava Cílka, který v knize Obraz krajiny o tom píše: „Čertův kámen na Tachovsku je přirozeného původu, ale vypadá jako menhir. Ve spodní čtvrtině je kámen zúžen – sem původně sahal půdní pokryv, který svojí vlhkostí způsoboval rychlejší zvětrávání. Jinak slovo „čert" má v křesťanském prostředí obdobný význam jako „bůh" v pohanském prostředí. Tedy ty útvary, které by dříve byly svojí neobvyklostí považovány za „božské" se později staly „čertovskými".

Každý čertův útvar stojí za ochranu." Poslední věta jen podporuje můj již dříve vyslovený názor, že celá řada geologických fenoménů ležících na území Tachovska by si zasloužila zákonnou ochranu. Třeba k tomu jednou dojde.

Miroslav Trégler