Tereza Kupcová vede domov od začátku a spolupodílela se i na jeho založení. Jaká to byla cesta, se čtenářům rozhodla sdělit v následujícím rozhovoru.

Oslavili jste pětileté výročí. Jak složitá ta cesta byla?
Obtížná a nevěděli jsme co nás čeká. Do roku 2004 jsme byli denním stacionářem a na víkendy si klienty brali rodiny domů. Klienti ale stárli a horšil se jejich zdravotní stav, proto jsme se rozhodli ke zřízení domova. V tu chvíli jsme ale začali řešit finanční potíže a měnit se začala i mentalita klientů. To bylo spojené s tím, že dříve odcházeli na víkendy domů a teď zůstávali nonstop. I rodiny se přestaly tolik angažovat a ne všichni klienti to dobře nesli.

Kolik máte klientů?
Do roku 2014 jsme měli čtrnáct klientů. Po tom, co přišlo nové vedení na město (Stříbro) jsme diskutovali možnosti rozšíření zařízení, příliš možností ale nebylo. Zvažovali jsme i přístavbu domova, pozemek v zadní části objektu se ale prodal na stavbu rodinného domu. Řešení tedy bylo zrušit byt pro mladé matky s dětmi, přestěhovat do něj zázemí s kanceláří a zřídit jeden jednolůžkový pokoj navíc. To se povedlo, teď máme patnáct stálých klientů.

Mají klienti pokoje pro sebe, nebo je jich více pohromadě?
Jednolůžkové pokoje máme tři, tři dvoulůžkové a dva třílůžkové pokoje.

Jste jediné zařízení tohoto typu ve Stříbře?
Jsme zde jediní a počet žádostí o umístnění přibývá. Aktuálně jich evidujeme dvacet. Ve Stříbře dlouhá léta dobře funguje pečovatelská služba, Jiné zařízení s celodenní péčí tu ale není. Lidé, se tak musí obracet na domov pro seniory v Kurojedech nebo v Tachově. To sebou ale často nese i zpřetrhání rodinných vazeb.

Věříte, že se ve Stříbře časem vybuduje nové zařízení?
Vedení města si uvědomuje potřebu domova pro seniory. Věříme proto, že se nám podaří ve spolupráci s městem domov pro seniory ve Stříbře vybudovat, byť to nebude hned příští rok. Objekt ale máme vytipovaný, je to bývalý internát zemědělské školy.

Jaká je spolupráce s městem Stříbro?
Zástupci města se nám snaží vycházet vstříc. Podíleli se například na investici do nových polohovacích postelí, přichází na dny otevřených dveří a zajímají se o provoz.

Jaký je běžný den klienta?
Klient by měl vstát do půl desáté. Poté ho čeká ranní hygiena a snídaně. Dopoledne za asistence sociální pracovnice provádí dechová cvičení, rozcvičku, hraje paměťové hry nebo luští křížovky. V poledne je oběd a pak odpočinek na pokoji. Následuje svačinka a volné diskusní kluby, kroužky, čtení. Od šesti hodin je večeře, následuje hygiena a večerní klid. Večerku máme od dvaadvaceti hodin. Když je venku hezky chodíme na procházky, nebo si děláme posezení venku na terase. Klienti nám také pomáhají třeba se zavařováním nebo přípravou zeleniny a ovoce, když dostaneme přebytky ze zahrady.

Jak obtížné je sehnat kvalitní personál?
V poslední době se u nás prostřídalo více zaměstnanců. Ne každý tu práci vydrží, je náročná psychicky i fyzicky a proto především mladší ženy odchází. Svoji roli hrají i mzdy. Věřím, že se to časem změní a bude to lepší. V tuto chvíli máme šest pečovatelek a jednu zdravotní sestru na půl úvazku. Pokud nám někdo vypadne, nastupuji i já.

Proč jste si vybrala tuto práci?
Po revoluci jsem tíhla k sociální oblasti ve farní charitě Stříbro, kde jsme pomáhali seniorům s nákupy a drobnými službami. Postupem času jsme si uvědomili potřebu nějakého zařízení a tak jsem zřídili nejdřív denní stacionář, poté domov pro seniory. Práce v sociálních službách mě vždycky bavila, teď už ale přiznávám, že se těším do důchodu. Především papírování a předpisy nás příliš zatěžují.

Co vás na této práci baví?
Práce mě baví, ale žijeme neustále ve stresu kolik peněz dostaneme, zda splníme všechny podmínky. Pokud bych znala náš rozpočet třeba na pět let dopředu, byla bych klidnější. Jsme vděčni za každou pomoc, kromě města Stříbro nám pomáhá Farní charita v Stříbro i Diecézní charita Plzeň a teď jsme rádi za spolupráci s obcí Kostelec. Každý rok pro nás pořádají charitativní ples, jehož výtěžek nám darují. Naposledy jsme od nich získali přes dvacet osm tisíc.

Kam chodíte čerpat síly?
Jedenkrát za rok jezdíme s personálem do Mikulova, kde se snažíme odreagovat a popovídat si i trochu osobně. Všechny se potkáváme i při dnech otevřených dveří. Dál máme společné pracovní porady, supervize. Pozoruji ale rozpor mezi mladými zaměstnankyněmi a těmi staršími, každá generace má svůj pohled na věci.

Jak zvládáte bolest, smrt, jak se s tím vyrovnáváte?
Tři roky už nám přímo tady v domově nikdo neumřel. Máme ale nastavené hezké vztahy s rodinami, pokud se stane, že klient zemře v nemocnici, přijdou nám to většinou osobně říct.

Jak se díváte na trend, aby senioři dožívali doma?
Nemám k tomu vyhraněný názor. Když je člověk soběstačný a má vřelý sociální kontakt s rodinou, tak určitě a je to tak správné. Pokud ale senior žije sám, rodina na něj nemá čas nebo ho odmítá častěji navštěvovat, myslím si, že je pro něj lepší trávit čas v seniorském zařízení. Jednak zde má lékařský dohled, a důležitý je i kontakt s ostatními. Vznikají zde nové vztahy i kamarádství.

Jak fungují rodiny ve vztahu ke svým seniorům?
To nelze jednoznačně říct, lidé jsou různí. Někteří si se svými blízkými přijdou povívat, někdo si ho bere na svátky nebo vánoce domů. Pak tu máme paní, kterou si rodina bere každý víkend domů, to je asi nejlepší cesta. Máme tady ale i tři klientky, které nemají nikoho a těm potom tu rodinu trošku suplujeme my, každý občas potřebuje říct, že to zase bude dobré.

Přání do budoucna máte?
Přála bych si abychom postavili patro. Velkou slabinou je to, že pokoje nemají vlastní hygienické zázemí. Sprchy a toalety jsou společné a to někdy přináší potíže. Každý z klientů má své potřeby a občas jim to soukromí chybí. A rozhodně nám tady chybí společenská místnost, kde by senioři mohli přijímat návštěvy, aby se vzájemně na pokojích nerušili.

Je nějaká investice, kterou letos plánujete?
Stává se nám, že klient volá sestru o pomoc, ona ale neví, ze kterého pokoje se hlasový signál ozývá. Rádi bychom proto letos pořídili systém klient sestra, to jsou náramky pro seniory, které vysílají signál a sestra hned pozná, který klient jí volá.