Někdo rád zahrádkaří, jiný například staví modely letadel. Lidé si často najdou koníčka již v dětství a pak jim vydrží po celý život, jiný ho najde v pozdějším věku. Mezi takové patří Ivan Staněk z Tachova, kterému učarovala fotografie ve zralém věku. Ve čtvrtek poprvé představil svá díla veřejnosti na samostatné výstavě. Nese název Procházka Tachovem a autor v ní představuje zajímavé historické i současné budovy i pozoruhodná zákoutí města.

Je Tachov fotogenickým městem?

To určitě je. Říkám to skoro pořád. Je usazen v členitém terénu, neleží na rovině. To přináší možnosti různých pohledů z různých míst. A také vytvářet do jisté míry dojem určité nezvyklosti.

Výstava se jmenuje Procházka Tachovem. Našel jste při vašich procházkách městem zákoutí a pohledy, které vám dříve zůstávaly skryty?

Právě o to se snažím. Chci na svých toulkách najíst místa,která jsou nezvyklá, kterých si člověk běžně nevšimne. Domnívám se, že jsem i nějaká našel. Vždy to pak testuji na svých známých i rodině, jestli ta místa poznají. Na druhou stranu ale Tachov není zase tak veliké město, aby tady bylo těch skrytých míst a různých zákoutí mnoho.

Fotografování se aktivně věnujete poslední tři roky. Znamená to, že jste před tím nefotil vůbec, nebo jen, jak se říká, rekreačně?

Samozřejmě že jsem fotil, ale bylo to, jak říkáte, jen tak rekreačně.

Co vás k tomu přivedlo?

Přivedla mne k tomu naše rodinná známá. Je velice dobrá fotografka. Když zjistila, že s tím laškuji, nabídla mi, abych se zúčastnil fotovýpravy do Arménie a Náhorního Karabachu. To znělo velice zajímavě, a tak jsem na to kývl. Od té doby se focení věnuji aktivně.

Vaše fotografie byly také otištěny ve dvou knihách. Co bylo jejich tématem?

Právě to jsou knihy z těchto výprav. Ovšem nepublikoval jsem sám, jsem jen autorem několika fotografií. Výprav se zúčastnilo vždy kolem patnácti lidí, každý do těchto knih něčím přispěl .

Když jdete do terénu, máte představu o tom, s jakým úlovkem byste se chtěl vrátit, nebo spoléháte na náhodu, že se vám podaří zachytit něco zajímavého?

V podstatě jak kdy. Někdy jdu ven už s úmyslem, že chci něco konkrétního vyfotit. Jednu fotografii se pokouším udělat snad už na popáté. Stále chodím na jedno místo a čekám, jestli to Slunce má být, ranní, večerní nebo pod mrakem. Někdy si to plánuji a pak to jdu vyfotit, někdy se zase jen tak courám městem a čekám na náhodu, jestli se nevyskytne situace, která stojí za to.

Na fotografiích, které právě v Tachově vystavujete, jsou většinou zobrazeny stavby. Co fotíte nejraději, město, přírodu nebo lidi?

Když jsem byl v Arménii a Náhorním Karabachu, tam jsem fotil převáže místní lidi. Jejich prosté podmínky, vesničky, mají ještě kouzlo původnosti. Občas, když jsem chtěl zachytit nějaké budovy nebo náměstí, jsem počkal, až lidé odejdou. Ale to vlastně není dobře. Protože město patří lidem. Například v Tachově když fotím, se každý zastaví a obejde mne. Ale já bych je zrovna na té fotografii potřeboval. Nedá se říci, jestli radši fotím krajinu, město nebo lidi. Zkouším od každého tématu něco.

Jste typem zuřivého fotografa který přístroj neodkládá, jak se říká, ani v posteli, nebo si někdy dáte pauzu a řeknete si, že na to jeden den kašlete a chcete mít klid?

Popravdě řečeno, naučil jsem se nosit fotobrašnu neustále s sebou, protože co kdyby. Už jsem si na to zvykl za ty tři roky. Kdybych ji doma zapomněl, nebo když ji nemám u ruky, cítím se takový nesvůj.

Nyní fotíte na moderní digitální přístroj. Pamatujete si, jaký byl váš první, jaký jste měl jako kluk?

Jako kluci jsme měli s bratrem Ljubitela. Moc jsem tenkrát nefotil, brácha v tom byl lepší.

Máte nějaký svůj životní námět, fotku někoho nebo něčeho kterou byste si opravdu přál někdy, jak se říká, ulovit?

Žádné vyhraněné téma v tomto případě nemám.

Vytváříte raději snímky černobílé nebo barevné?

Jak říkají fotografové, barva není důležitá, podstatná. Pokud je snímek dobrý a má vypovídací hodnotu, barvy tam být nemusí. Dnes už je možné i v černobílé fotografii zachovat určitou barvu.

Plánujete nějakou další zahraniční výpravu ?

Byl jsem pozván na další cestu. Protože pracuji ve školství, jsou pro mne některé termíny nerealizovatelné. Například příští týden jedou mí známí na Ukrajinu, já ale bohužel nemohu. Příští rok mají v plánu projet vlakem Transsibiřskou magistrálu a po cestě zachycovat život ve vlaku i na nádražích. To zní velice lákavě a zajímavě.

Máte tři vnučky. Až trochu povyrostou, budete je chtít zasvětit do vašeho koníčka?

To bych rád. Kdyby se tomuto některá z nich v budoucnu chtěla více věnovat, přivítal bych to.