Rozhodl se zde se svou rodinou opravovat historickou faru v Holostřevech, kde také nyní bydlí a využívá ji také jako zázemí pro své povolání. Je totiž jáhensky vysvěcen. O tom, co znamená jáhenství a co vše toto povolání obnáší, nám poskytl rozhovor.

Co to vlastně znamená jáhen?

Můžeme třeba začít tak, že v bibli se o jáhnech píše jako o lidech, kteří se starali o sirotky a vdovy. Myslím si, že i v dnešní době je jáhen ten, kdo se ujímá vdov a sirotků, ale ne v doslovném slova smyslu. Protože lidé dnes netrpí materiálně, jako spíše vztahově a hodnotově. To, po čem lidé hlavně volají a málo to nachází, je nějaká důvěra. Já své povolání vnímám také tak, že lidem zprostředkovávám to, že je zde někdo nebo něco, k čemu mohou mít důvěru. Že se nemusí cítit osamělí a nemocní. V rámci církve je jáhenství spojené se svěcením, které jsem získal od biskupa a beru to jako jakési posílení pro mou činnost.

Je tato služba podobná službě kněze?

V něčem ano, i když jsou zde podstatné rozdíly, jejichž výklad přesahuje možnosti tohoto rozhovoru. Z těch dobře vyložitelných bych například uvedl, že na rozdíl od kněze já jako jáhen mohu mít rodinu. Také spíše sloužím lidem mimo církev, například hledajícím smysl života.

Jak dlouho už toto povolání děláte?

Před několika dny to bylo přesně šest let.

Co jste za tu dobu ve své službě dokázal?

Myslím, že to je služba, která se těžko měří nějakými čísly úspěšnosti. Ale věřím a doufám, že několika lidem jsem tu možnost naděje zprostředkoval. A jsou lidé, na kterých to je nějak vidět, že našli něco, co jim pomáhá žít dobrý život.

Jaká místa máte na starosti, nebo respektive na radosti?

To je také složitá otázka, protože mám vlastně dvě působiště. Jedno je farnost v Plzni, kde mám na starost hlavně mladé lidi a lidi, kteří se scházejí k tiché modlitbě. Mé hlavní působiště je v Holostřevech, kam se sjíždějí také převážně mladí lidé z Tachovska a dá se říci, že dnes už i z celé republiky. V Holostřevech nabízíme mimo jiné možnost strávení určitého období v tichu, mimo stres a tlak, pod kterým lidé často žijí. Také děláme vzdělávací akce pro rozvoj osobnosti.

Co si myslíte, že můžete nabídnout nevěřícímu člověku tady na Tachovsku?

Myslím si, že prostředí, ve kterém se nemusí bát být sám sebou. Také respekt jeho osobnosti. Když by přijel na nějakou akci, tak by poznal, že existují chytří věřící lidé, schopní dialogu, mezi kterými by mu mohlo být dobře. Potom také snad mohu nabídnout pomoc v krizi. Myslím tím pomoc nějakého rozhovoru a setkání. Je pravda, že se na mě lidé v krizových situacích obrací. Nabízím vlastně psychoterapii s duchovním rozměrem.

Jak byste definoval katolíka?

Uvědomuji si, že mezi tím, jaký katolík může být a tím, jak se prezentuje, je často rozdíl. Já budu mluvit spíše o té ideální možnosti, která vím, že existuje. Vnímám ho jako člověka, který žije z toho, že kromě toho, co nám může dát tento svět a také může vzít, tak existuje také jiná skutečnost. Zdroj lásky, nebo sama láska. Tím, že z této skutečnosti žije, tak není tolik závislý na jiných věcech a soudu jiných lidí. Pak ho vnímám jako člověka, který má spoustu možností, jak se obracet k bohu a má s ním důvěrný vztah. Také ho vnímám jako člověka, který má smysl pro tradici a kontinuitu a je schopen slavit s vděčností. A také umí tohle všechno sdílet s ostatními lidmi a necítí se ve svém cítění osamocen.

Proč jste si vybral zrovna katolickou církev?

Asi hlavně pro tohle všechno a také pro to, že se snaží v sobě spojit postoje, které mnohdy vypadají jako nespojitelné, a to úctu k pravdě a úsilí o jednotu. Myslím si, že se často setkáváme s tím, že si lidé hájí svou pravdu natolik, že se nedokážou domluvit s někým jiným a jsou v podstatě nepřátelé jiných pravd. Tak já vnímám katolickou církev jako společenství, které se v těch svých dlouhých dějinách snaží pravdu hledat. Katolickou církev vnímám jako společenství, které se ve svých dlouhých dějinách snaží pravdu hledat a hájit, a přitom zachovat jednotu v různosti.

Někdy mám pocit, že věřících ubývá. Co může být příčinou?

Já si to nemyslím. Jsem dokonce přesvědčen o opaku. Myslím si, že v některých oblastech ubývá lidí, kteří praktikují víru těmi tradičními způsoby, ale zároveň jsem přesvědčen a potvrzuje to moje každodenní zkušenost, že lidí kteří hledají nějaký životní přesah, kteří si uvědomují, že horizontální rozměr světa není všechno a chtějí žít duchovně, nebo se pokoušejí o formu duchovního života, tak těchto lidí přibývá a ta citlivost pro to se zvyšuje.

Myslíte si, že církev potřebuje nějakým způsobem reformovat?

Moc nevěřím tomu, že pomohou nějaké politické kroky. Nebo že to, co by se mělo dělat, je reforma struktur, nebo organizace. Myslím si, že ani není podstatné, jak to dopadne s restitucemi, ale myslím si, že církev, jako dříve v dějinách potřebuje lidi, kteří žijí z lásky a umí se o to podělit. A pak lidé, kterým se říkávalo proroci. To jsou ti, kteří dokážou pochopit věci v souvislostech a umí pochopit význam své doby a zároveň tuto zkušenost umí zprostředkovat a dovedou být přirozenou autoritou.

Lukáš Hilpert